Opatrně se prosadím, párkrát se prodýchám a chvíli zírám z okna. Vím, že teď už mi nic neuteče. Ale hlavně je to dobrá prevence proti zamotání hlavy.
Tuto životem ověřenou vychytávku jsem ochotně sdělila svému muži, když jsem ho jednou po ránu našla ležet na zemi u postele. Tehdy něco naštvaně zavrčel, ale přesto si při vstávání z postele začal dával pozor. Bohužel motání hlavy většinou včetně závrati se u něj objevovalo stále častěji a v nejrůznějších situacích. Začala jsem mít obavy, protože vím, že motání hlavy může mít spoustu nejrůznějších důvodů. Časem jsem ho přemluvila, aby se s problémem svěřil naší obvodní lékařce. Poté zhruba během jednoho roku absolvoval řadu vyšetření. Tedy nebylo jich až tolik, ale čekací doba na ně byla často velmi dlouhá. Výsledky (naštěstí) nic neodhalily, ale jeho problémy neustupovaly.
Vyvrcholily začátkem letošního léta. Při zcela pohodové rodinné sešlosti na naší zahradě můj muž vstal z lavičky, udělal pár kroků, zakymácel se. Zkusil se zezadu zachytit o mé rameno. Já jsem ho neudržela, a tak jsme na zem spadli oba. Hned mi nedošlo, co se stalo. Vstala jsem, ale on zůstal ležet na zemi bílý jak stěna. Na mé otázky neodpovídal, jen koulel zběsile očima. O chvíli později začal zvracet. Vyzkoušela jsem si, jak se volá záchranka. Přijeli během deseti minut a byli to opravdu profíci. Ještě na místě v sanitce mu udělali nějaká základní vyšetŕení, a pak ho převezli do nemocnice. Domů se kupodivu vrátil ještě týž večer. Trochu schlíplý, ale životaschopný. Provedená vyšetŕení (a že prý jich bylo), žádný důvod jeho kolapsu neukázala.
V některých situacích je můj muž docela neústupný, a tak to tentokrát nehodil za hlavu. Se zprávou z pohotovosti zašel znovu k obvodní lékařce. Ta se hluboce zamyslela a nakonec ho poslala na rehabilitaci s krční páteří. Zase to pár týdnů trvalo, než nastal den “D”. Z rehabilitace se vrátil tak trochu pozitivně šokován. Fyzioteraput ho prý poctivě vyslechl a pak s ním prováděl néjaké speciální diagnostické manévry. Na základě výsledků mu vysvětlil, že důvodem jeho zdravotních problémů je benigní paroxyzmální polohové vertigo ( BPPV) aneb nevážná občasná náhlá polohová závrať vycházející z vnitřního ucha.
Byli jsme z toho oba tak trochu paf. Ani jeden z nás takovou diagnozu nikdy neslyšel. Nicméně z volného českého překladu jsme pochopili, že mu nejde o život. Zbytek informací jsme "vysáli" z vytištěného materiálu, který muž na rehabilitaci dostal. Já jsem jako laik podstatu problému pochopila tak, že kdesi ve vnitřním uchu existují jakési drobné krystalky, které rychlém pohybu hlavy dráždí vláskové buňky a tím vyvolávají rotační vertigo. Naštěstí na to existuje šikovná a docela účinná léčba. BPPV se léčí tzv. polohovacími manévry, které provádí fyzioteraput. Cílem těchto manévrů je vrátit uvolněné krystalky otokonií z oblasti kanálků do oblasti utrikulu. Pokud se to podaří, je problém vyřešen.
Pokud by vás tato problematika zajímala detailněji, informace můžete získat například na následujícím odkazu: BPPV
A co bylo dál? Fyzioterapeut provedl s mým mužem několik polohovacích a uvolňovacích manévrů určených speciálně pro BPPV. Zdá se, že jeho léčba zabrala, manžel viditelně pookřál. Samozřejmě není úplně vyhráno, můj muž by měl doma provádět speciální cviky, protože BPPV se prý občas vrací.
A proč jsem tuhle pohádku s dobrým koncem sepsala? Třeba si na ni vzpomenete, když se někdy setkáte se silnou, prudkou ale krátkou (sekundy) závratí, vázanou na změnu polohy hlavy. Budete vědět, že není život ohrožující. A hlavně se to dá za pomoci dobrého fyzioterapeuta docela dobře řešit.
