A zde začíná náš příběh. Byl jsem na vojně v osmdesátých letech minulého století (i tisíciletí) jako četař absolvent, na jeden rok. Mým úkolem bylo starat se o přehledový radiolokátor P15 - "Máňa", který je dnes k vidění v muzeích. Po návratu ze cvičení v Bzenci, kdy jsem přežil pouhým zázrakem výboj 16kV zdroje přes ochrannou drátěnou klec, jsem zjistil, že ten stroj už nezobrazuje na obrazovkách ani paprsek ani cíle, prostě nic. A že je v podstatě již dlouho nefunkční a životu nebezpečný.
Můj nadřízený na BORU pravidelně hlásil, že P15 je bojeschopná, tudíž v perfektním stavu. Tady maličko odbočím. Armády v totalitním režimu stojí na lži. Je to základní princip fungování. Takže Máňu stále vedli v perfektním stavu, protože se domnívali, že když se točí antény, tak Máňa jede. Ale tak to nebylo.
Jednoho podzimního dne musel můj nadřízený někam odjet a pověřil mě, abych šel místo něj na BORO a tam všechno odkýval. Ale já jsem se rozhodl, že řeknu pravdu. BORO se konalo v odpoledních hodinách a na dotaz, jestli je P15 bojeschopná, jsem do ticha odpověděl, že není a že už dlouho není. Dle mého odhadu tak minimálně deset let. Nastalo ticho. Velitel pluku byl Slovák, který v rozčilení koktal a mluvil československy. A ako je tohle možné, súdruh?
Pokrčil jsem rameny. Díval jsem se do zápisu, kde se objevilo v kolonce P15 červeně NE. Náčelník štábu, notorický alkoholik, se postavil, že něco zkusí říct. Nevyšlo mu to. Nakonec to rozsekl velitel pluku. Tak, když jste ji rozbil, tak ji také opravíte. Tak. Súdruh.
Bavil jsem se neskutečně tou bandou vyděšených hochštaplerů, neschopáků, alkoholiků, bonzáků....A co tomu vlastně je? Zeptal se nejchytřejší z nich. Vypálená vlnovodná trasa. Kdysi tam zatekla voda, obsluha si toho nevšimla a pustila do antén vysoké napětí.
Aha. Snažil se velitel pluku porozumět. A čo s tým? Ako to opravítě? Je třeba rozebrat celou vlnovodnou trasu (zhruba 20 dvoumetrových těžkých kusů speciálně tvarovaných trubek uvnitř postříbřených) a kus po kuse vyměnit. Áha. Ták súdruh, vybavítě si propustku a budete jazdit vlakom do skladu. A zahlásitě mi, až pojedete posledný kráť.
No, oněměl jsem úžasem. Čekal jsem, že dostanu k dispozici náklaďák, kam všechny demontované kusy naložím. Takhle jsem byl potrestán za to, že jsem nahlásil pravdivý stav věci. Ale nevadí. Takhle budu moci jezdit klidně až do konce mé vojny. Při četnosti jedna cesta z Budějc do Horky u Olomouce s jedním kusem to tak vycházelo. A mně došlo, že jim vůbec nejde o to, aby ten radiolokátor fungoval.
Teď už to můžu napsat. Samozřejmě, že jsem to nestihl opravit. P15 jsem nechal umístit na dřevěné špalky. Dneska už jsou z ní nejspíš hrnce. Nebo pánve?
