Jedná se o poslední generaci, pro kterou výuka cizích jazyků nebyla samozřejmostí. Na rozdíl od dnešních dětí a mládeže, která se učí anglicky už často v mateřské škole, v dětství povinně biflovali ruštinu. A pokud poté k práci nebo studiu nepotřebovali další jazyk, často se ho už nikdy pořádně nenaučili. Někteří se rozhodli v dospělosti vše dohnat a absolvovali spoustu kurzů, jiní se rozhodli, že se dá žít i bez znalosti cizích jazyků. Zpravidla však mají společné to, že i když nějaký částečně ovládají, podceňují se. Místo, aby znalost rozvíjeli, mlčí a říkají: hlavně se neztrapnit.
Velmi často se to projevuje v létě, v době dovolených, na cestách.
„Vždy si s kamarádkou slibujeme, že na dovolené zkusíme oprášit naši angličtinu. Je mizerná, pokoušely jsme se o ni v devadesátých letech v několik kurzech, ale pak jsme téměř vše zapomněly. Jenže když na to přijde, bojíme se mluvit, stydíme se jedna před druhou. Ovládáme základní fráze, objednáme si, ale když se s námi přátelská obsluha někde v cizině chce bavit, je to pro nás stres a trapas,“ vypráví devětašedesátiletá Dana, která celý život pracovala v účtárně, nejezdila do zahraničí a cizí jazyk nepotřebovala. „Teď si v penzi užívám, co jsem zanedbala, jsem u moře každý rok. Ale zarytě tam mlčím, abych nebyla se svou angličtinou k smíchu,“ říká. Takový přístup je častý a zbytečný.
„Plno lidí se v cizině stydí mluvit. Mají pocit, že jejich řeč není dokonalá, že jim nikdo nebude rozumět a tím pádem se ztrapní. Jenže tím přichází o hromadu zážitků a možných přátel. Každá snaha se počítá,“ říká delegátka cestovní kanceláře Kateřina Panou, autorka úspěšných knížek o Řecku. Právě ve své nové s názvem Řecké střípky štěstí, v níž popisuje mimo jiné své zkušenosti s turisty, naráží na časté obavy a ostych mluvit cizím jazykem.
„Také jsem před lety vyjela na dovolenou a s hrůzou jsem zjistila, že se po dlouhém studiu angličtiny ve škole nedokážu na ulici ani zeptat na cestu do nejbližší pekárny. Léta v cizině mě ale naučila, že nevadí mluvit špatně, podstatné je, že protějšek rozumí. Dáte slovíčko, pak další, pak větu a mluvíte. A pokud vás pak někdo vítá snahou o pár českých slovíček jako je pozdrav, stůl, chléb, poděkování, věřte, že to je z radosti ze setkání a chce ukázat, co si z vaší řeči zapamatoval. Když se o totéž pokusíte i vy, bude nadšený. A to je nejkrásnější – snaha o prolomení pocitu, že to nejde, protože ono to jde,“ vypráví.
Než začala pracovat jako delegátka, prodávala v obchodě s oblečením v centru pobřežního městečka Parga. Do krámku chodili turisté různých národností. To byla výzva.
„Roky mi tam chodil pár z Maďarska. Uměli anglicky pár slov, ale chtěli si povídat. Problém byl, že v maďarštině. Každý rok se mě pokoušeli naučit pár slovíček, já je přes zimu zapomněla. Dohromady jsem dala tak patnáct slov, jinak jsme se bavili rukama, nohama, gesty a výrazem tváře. Je zvláštní, že i přes tohle omezení jsme si dokázali skvěle vykládat klidně hodinu,“ vzpomíná.
Češi na tom s jazyky nejsou moc dobře. Podle průzkumu společnosti Education First patří v Evropě co do znalosti angličtiny mezi nejhorší. Podle Českého statistického úřadu neovládá žádný cizí jazyk třicet procent Čechů, zbytek se nějakou cizí řečí dorozumí na základní úrovni. Podobně vyšlo několik dalších průzkumů. Otázkou však je, nakolik se jim dá věřit, protože v nich lidé zpravidla říkají, jak si věří, jak se cítí. Takže se někteří mohou podceňovat a někteří naopak vychloubat, že mluví anglicky skvěle, ale když by měli v práci vyřídit nějaký hovor v angličtině, zkolabují hrůzou. Ostatně, právě v tom je znát rozdíl mezi generacemi.
Zatímco starší lidé se častěji podceňují, mladí směle do životopisů uvádějí, že ovládají angličtinu. Jenže pak přijdou na pohovor a ukáže se, že ji ovládají na základní úrovni, což pro určité pracovní pozice nestačí. Naopak u seniorů, kteří se často v cizích jazycích zdokonalovali sami ve volném čase, mnohdy překvapivě vyjde najevo, že anglicky, německy či francouzsky umí velmi dobře, přestože se podceňují.
Podle Českého statistického úřadu ovšem mezi lidmi, kteří žádný jazyk neumějí, převažují lidé starší padesáti let a ti, kteří nemají maturitu.
Někdo má na jazyky talent, někdo si jejich znalost naopak musel tvrdě vydřít. A mnohdy pak hodiny strávené v jazykových kurzech nevyužil.
„V devadesátých letech jsem chodil dvakrát týdně na angličtinu, byl jsem pevně odhodlán, že se jazyk naučím,“ vypráví sedmdesátiletý Karel. „Jednu dobu jsem na tom byl dobře, bavilo mě to, hodně jsem poslouchal v angličtině muziku. Bál jsem se, že mě v práci převálcují mladí lidé, kteří budou jazyky perfektně ovládat. Nakonec to nebylo tak horké, naše generace dožila do penze s tím, co jsme uměli. A teď mě štve, že si na dovolené připadám jako trouba, protože mám obavy, že když začnu mluvit, budu k smíchu. Že moje angličtina bude směšná. Proto se ženou také volíme služby cestovních kanceláří, nemáme odvahu vyrazit sami právě z důvodu jazykové bariéry,“ dodává.
Léto obvykle jazykové znalosti prověří. Na cestách se ukáže, kdo je sebevědomý a kdo se zbytečně podceňuje.
A že se není nutno podceňovat dokazuje i další z historek Kateřiny Panou. Její známá, Řekyně, která mizerně mluví anglicky, provozuje v řeckých horách hospodu. Kateřina tam poslala kamarády Čechy, kteří neovládají řečtinu ani angličtinu a takto popisuje, jak to dopadlo: „Když Katyna přinesla hlavní chody a kamarádka rychle dělala místo na už tak plném stole, začala se jich hostitelka na něco naléhavě ptát. Kamarádi krčili rameny, pantomima nepomáhala, když v tom se Katyně rozzářily oči, s nadšením ukázala hlavou na oba talíře ve svých rukou a pronesla nezapomenutelné búúú a kykyrykýýý. Prostě, když chcete, domluvíte se všude. A v Řecku to platí obzvlášť.“