„Mami, chceme odjet na dovolenou, ale holka má příměšťák, nemohli byste ji za námi dodatečně dopravit?“ poprosil mě syn.
„Jasně. Kam?“
„Do Rigy. Až přijedete, můžeme tam spolu pár dní pobýt.“
„Super,“ ocenila jsem jeho nápad.
V Lotyšsku jsme ještě nikdy nebyli. A kdy jindy se vydat do chladného Pobaltí než v létě, že? Myšlenka mě nadchla, takže jsem úplně zapomněla na své loňské pevné a definitivní rozhodnutí, že v létě už nikdy nikam nepoletím.
Okamžitě jsem byla ve svém živlu a vyhledala si všechny dostupné informace. A ihned jsem také věděla, že se nám v Rize bude líbit. Hlavní město Lotyšska je komorní, malebné, přívětivé a absolutně čisté město plné parků a květin, kde se dá téměř kdekoliv dobře najíst.
Neprodleně jsem vypracovala itinerář na každý den pobytu, nakoupila letenky, vybrala a zabookovala hotel v centru Rigy na tři noci a objednala i zaplatila taxíky na letiště v Rize tam i zpět. Nic jsem nenechala náhodě. Hlavně aby všechno pěkně odsejpalo a neztráceli jsme čas.
Dům Černohlavců
Prezidentský palác
Skupina historických domů Tři bratři
Ode dne nákupu letenek mě letecká společnost neustále bombardovala emaily v angličtině, abych si dokoupila odbavení zavazadel za sníženou cenu. Všechno jsem si vždycky celé poctivě přečetla, ale na emaily jsem nereflektovala, protože jsme se už z praktických důvodů naučili létat na krátkodobé pobyty pouze s příručními zavazadly. Jen jsem ověřila, jaké rozměry jsou na palubu povoleny.
Den před odletem mi přišel mail poslední. Rozklikla jsem ho a zběžně prolétla.
„Zase ty kufry! Ať už s tím jdou do …,“ pomyslela jsem si otráveně.
Ani jsem už nedočítala do konce. A to byla moje téměř fatální chyba, což jsem zjistila až druhý den dopoledne u odbavovací přepážky na letišti. Bylo mi divné, že tam nikdo není. Jak by ne. Příslušná pracovnice mě informovala, že jsem se měla odbavit online, a že u ní, a dokonce i v samoobslužném kiosku vedle, stojí odbavení 35 euro za osobu. My byli tři… Hmm, to zamrzelo. Odbavit se online z mobilu naštěstí není žádná velká věda. Odstoupili jsme stranou a já rozklikla ten nedočtený email. Až úplně dole jsem našla nenápadné malé modré tlačítko check in. Dál už se pak o mě pokoušely mrákoty. Zjistila jsem, že v letadle nejsou žádná volná místa. Celá zelená jsem volala synovi do Rigy, co se stalo. Ať se mrkne, jestli nedělám něco špatně.
Za chvíli volal zpět.
„Chyba není na tvojí straně, ale letadlo je přebukovaný. Prodali víc letenek, než je míst v letadle. Dal jsem vás na čekání na stand by. Až otevřou gate, hned tam jdi a popros personál, jestli by to nemohli nějak udělat. Třeba mají rezervu.“
Šokovaná a se slzami na krajíčku jsem byla u slečny na gatu ještě dřív, než stačila dosednout na židli. Nebudu to prodlužovat. Do letadla jsme se dostali, ale po nás už nikdo další.
Jeden z mnoha parků v Rize
O to víc jsem hlídala poštu pro cestu zpátky. Ať jsem byla, kde jsem byla, prohlížela jsem mobil. Jakmile jsem si zprávy všimla, usedla jsem v parku na lavičku, otevřela mail a klikla na modré tlačítko. A…nic. Znovu…zase nic. A znovu a znovu. Pořád nic. Navíc se nedalo telefonovat. Když jsme dorazili na hotel, měla jsem zase nervy na pochodu. Naštěstí v pokoji fungovala wifi a odbavení se podařilo. Nakonec jsem zjistila důvod. Doma měla zrovna výpadek mobilní síť O2.
Někdy holt selže hlava, někdy technologie. Ale věřte mi, že na tyhle prázdniny fakt jen tak nezapomenu.
