„Dobrý den, jste velice laskaví, že jste mi zastavili. Už jsem tady stál hodně dlouho,“ říká Honza hned jak dosedl.
„Dobrý den,“ odpoví mu muž již v létech a pokračuje, „já zásadně stopaře neberu, ale tady má žena říkala, že vás zná, tak ať zastavím.“
Žena otočila hlavu k Honzovi „Dobrý den, já vás trochu znám, ale vy mě asi ne, protože si mě těžko můžete pamatovat. Vy jste nás školil u nás v úřadě při změně počítačového programu.“
Honza tím, že chytil stopa, tak je ve skvělé náladě, a proto se mu povedl velmi přívětivý úsměv. Žena mu úsměv opětovala.
„Tak kam to bude mladý muži?“ ptá se řidič.
„Jedu na Jižní Moravu, tak někam tím směrem, podle toho, kde jedete vy.“
Muž za volantem se usměje, „tak to pojedeme spolu dost dlouho, my tam totiž jedeme také.“
Honza se znovu radostně usmívá „Teď vidím, že to hrozně dlouhé čekání u silnice se mi vyplatilo.“
Muž lehce pootočí hlavu „A proč jste nejel vlakem nebo autobusem?“ zeptal se.
Honza přikývne hlavou., „Určitě bylo by to možné a v penězích to také není. Samozřejmě si umím najít ty nejvýhodnější spoje a přípoje, ale mám zkušenosti, že právě ty nejvýhodnější přípoje v praxi z neuvěřitelných důvodů často selžou. Pak jsem po celou cestu ve stresu, čím mě zase ty dráhy překvapí. Mám i auto. Ale já jsem teď prožíval pracovně velmi těžké období a vím, že musím na nějaký čas úplně vypnout, úplně změnit životní rytmus. A tak chci být na nějaký čas v úplně jiným prostředí a bez takových samozřejmostí, jako je třeba auto.“
Žena se otočí k Honzovi „Vidím, že na to jak jste mladý, máte už o konání člověka dobrý přehled.“
Muž přikývne souhlasně hlavou „Takže jedete jako na dovolenou?“
Honza zakroutí hlavou „Ne, ne to není dovolená, to je jen takový krátký relax. Dovolenou si představuji samozřejmě úplně jinak. Letos jsem byl měsíc v Kostarice. Dovolená, tak to musí být zase úplně něco jiného. Pobyt na exotickém místě a s veškerým komfortem, který k dovolené patří. Hodně pracuji a tím hodně vydělávám, a tak si chci také co nejvíce a komfortně užívat.“
Muž za volantem přikývne hlavou „Takže nyní relax v klidu, s dobrým vínem a lidovou písničkou, co?“
Honza se nahlas a upřímně zasměje „Tak to také ne. Já vidím relax v tom, že se budu bavit v divokém reji veselé společnosti. Budeme k tomu popíjet dobré víno, ale ne takové to, co mají rádi vinaři, takové to kyselé. Hodně lahodného vína, aby se zvedla nálada. A lidovou muziku? Tak tu už vůbec ne, k řádnému reji patří moderní taneční muzika.“
Muž nesouhlasně zakroutí hlavou „Víno je něco daleko více než alkoholický nápoj, který se pije jen pro poblouznění smyslů. Kdo chce vínu porozumět, tak v něm najde hluboké prožitky, které smysly obohacují a ne oblbují. Víno je spojeno s tradicemi, které tady vytvářely nespočet generací, a ze kterých prýští moudrost. Ten, kdo uznává tradice a čerpá z nich, tak mu to dává možnost prožít smysluplný život.“
Honzovi se na tváři objeví mrzutý výraz. „No jo, ta vaše generace, ta uvažuje zcela jinak, než my mladí. Vy potřebujete pořád jen nad něčím hloubat, o něčem přemýšlet a pořád něco ve svém žití hledat. To už je ale přežité, my mladí žijeme zcela jinak. Já například mám toho přemýšlení a hloubání v práci až nad hlavu. Proto se po práci chci bavit a to tak, že velmi a akčně. A pokud se chci něco nového dozvědět, tak o tom nebudu hloubat, ale přečtu si to na internetu, tam je vše hned a bez přemýšlení.“
Muž smutně pokývne hlavou. „Já vím, je to tak. Ovšem ne všichni mladí se nechávají svést na tu co nejjednodušší životní pouť, která je prosvětlena tím oslňujícím sluncem blahobytu. Těm, co prochází tou prosluněnou cestou, se ta cesta zdá být jako nejlepší způsob prožívání a užíváni si života. Ovšem ty paprsky slunce oslní zrak každého tak, že nevidí nic z toho, kolem čeho prochází. Jelikož nic nevidí, tak si nechávají celkem rádi vnutit to, jak jim někdo to okolí jejich cesty popíše. Nechávají si vnutit pravdu někoho jiného, který chce ovlivnit jejich chování ve svůj prospěch. Ten jim také vnucuje primitivní a lacinou zábavu o které tvrdí, že je to umění. Na druhé straně ti, co se nenechají ztrhnout k té prosluněné pouti, jdou ve stínu odkud vidí ty zaslepené, ale také vše, co je kolem jejich cesty.“
Honza se nahlas zasměje. „Primitivní zábava?… Jo, ať je třeba primitivní, ale hlavně, že u ní nemusím přemýšlet. A laciná?… Tak to v žádném případě. Když to chci pořádně rozjet, tak mě to stojí docela dost peněz. Ale co, když je mám, tak za pořádnou zábavu je rád dám. Já vydělávám docela dost peněz, které bohatě stačí na to, abych si užíval do sytosti šťastného života. V dnešní době ten, kdo si umí vydělat peníze, tak je absolutně svobodný a jen on sám rozhoduje o svém konání a osudu.“
Muž za volantem jen smutně pokývuje hlavou a pak řekne: „No, to jste vy mladí. Já Vám samozřejmě nebudu váš postoj nijak vyvracet. Ale myslím si, že sám jednou přijdete na to, že je vše trochu jinak. A čím dříve to bude, tak tím lépe pro vás.“
Honza jen s úsměvem přikývne, protože ani moc muže neposlouchal. On totiž už uvažuje, jak to se svými bývalými spolužáky, se kterými se má ve sklípku setkat, zase jako vždy rozjede.
„Tak my tady budeme již odbočovat, kde budete chtít zastavit?“ vyruší Honzu z úvah muž, který řídí auto.
Honza se rozhlíží, aby zjistil místo, kterým zrovna projíždí „Ano, výborně, jsem na místě, prosím zastavte mi tam u kostela.“
Honza prochází po chodníku, který odděluje od silnice řídká alej stromů a jde podél nepřetržité řady stavení. Pak přichází do místa, kde se silnice s alejí rozšiřuje a alej přechází v prostorný parčík. Na druhé straně parčíku je řada vinných sklepů, které mají vstupy do ulice seřazené nepřetržitou šňůrou štítových zdí. Každý sklep má svou štítovou zeď se vstupními dveřmi jedinečně upravenou a vyzdobenou.
Všude kolem je dost rušno. Ke sklepům přijíždějí malé traktorky s přívěsy, které jsou plně naložené plastovými krabicemi naplněnými hrozny. Před některými sklepy jsou přistaveny zvláštní zařízení, do kterých vinaři vysypávají z krabic přivezené hrozny vinné révy. Většina sklepů má otevřené vstupní dveře a u každého z nich se něco děje. Na první pohled je zřejmé, že všichni, kteří se kolem sklepů pohybují, mají plné ruce práce, ale vše to probíhá úplně v klidu.
Honza se zastaví a to vinařské dění kolem sklepů se zaujetím pozoruje. Nějaký čas ty vinaře u sklepů sleduje a při tom stále více nabývá dojmu, že ty lidi začíná chápat. Že jim rozumí, že ta jejich práce není vůbec lehká, ale oni ji dělají se zaujetím a je vidět, že je to baví.
Honza prochází parčíkem k řadě domů a zamíří přímo ke dveřím jednoho z nich.
„Buď zdráv Jeníku, to je dost, že ses přišel ukázat,“ natahuje obě ruce k Honzovi červenolící starší muž stojící ve dveřích domu, které na zazvonění Honzovi otevřel.
„Nazdar strýcu,“ směje se Honza.
„Tak pojď dále,“ pokračuje muž a naznačuje, aby si odložil batoh a následoval ho do pokoje.
„Jiřo, máme tu hosta, honem přines škvarky a víno,“ volá strýc a nese z kredence skleničky na víno „Doufám, že se tu pár dní zdržíš,“ a pokládá skleničky na stůl.
„Jestli můžu několik dnů, tak budu rád, strýcu,“ řekne Honza a sedá si za stůl.
Strýc nalévá do skleniček víno. „To máš štěstí, žes mě dneska chytil doma. Mladí ogaři s ženskýma šli sbírat a já měl jít též, ale musel jsem něco opravit ve sklepě, tak včil jsem tu.“ Strýc zvedl pohárek vína a připijí si s Honzou.
„Zítra však jdeme sbírat všichni, já i Jiřa. Ale ty máš určitě už své plány, co budeš tady dělat, že?“
Honza se usměje „Jo, přijel jsem trochu relaxovat, protože jsem z té mé práce už celý tumpachový. Už se nemůžu dočkat, jak to se svými spolužáky, které jsem tak dlouho neviděl, zase rozjedeme. Ale napadá mě, že možná pro začátek by nebylo špatné rozptýlit se nějakou úplně jinou činnosti, než je má práce. Jestli vám to pomůže, tak půjdu s vámi také sbírat.“
Červenolící strýc se bodře zasměje „Tak to jsi mi Jeníku udělal velkou radost. Teď je tu na vinici každá ruka dobrá.“
Když ráno vyjdou Honza s tetou z domu, je všude kolem neprostupná mlha. Honza se celý otřese „No teta, vy tu máte větší zimu než u nás. A ta příšerná vlhká mlha, to jsem měl o jižní Moravě jinou představu.“
Teta se zasměje. „To tu někdy tak po ránu bývá, že není nic vidět, ale ono to přejde a bude dobře.“
Honza se snaží co nejvíce zachumlat do oblečení, které má na sobě, ale vtíravá sychravost umocněná mocnou mlhou a tím pádem i vlhkostí, dělá pro Honzu nesnesitelné podmínky. Když si k tomu představí, že má ještě v tom sbírat hrozny, tak ho pohlcuje děs.
Přicházejí s tetou ke sklepu. Kdyby nebylo tety, tak by Honza ten sklep v té mlze nebyl schopen najít i když tu včera byl. Když se přiblíží ke sklepu, tak sice nic nevidí, ale slyší strýca, jak dává pokyny svým synům, jak on říká, ogarům.
Na vinici je veze strýc traktorem, a on s ogary sedí na valníku. I když to tu dobře znal, tak už po prvních ujetých metrech ve vinici ztratil orientaci. Mlha, která je doprovázela už od vesnice, je tady stále hustší a zle zalézá pod oblečení. Vlhko, všude jen protivné a chladné vlhko. Tak to tedy na jižní Moravě a ještě k tomu na konci léta, vůbec nečekal.
V prokřehlé ruce má Honza nůžky a druhou rukou sahá po hroznu…, rychle najít ten hlavní stonek a střih… Pozor na prsty…, všechno je mokré, hrozny, ruce pak už i rukávy a dokonce i boty.
Stonek není kolikrát mezi listy pořádně vidět a nůžky jsou, jak říká strýc, setsakramensky ostré.
Není tady poprvé a už ví, jaké to je střihnout se do prokřehlého prstu a pak s prostřihlým prstem dále sbírat hrozny, brrrr. Sladkokyselá šťáva z hroznů dovede z rány udělat přímo peklo.
Nechce se nechat zahanbit, tak se snaží udržet nějaké solidní tempo, ale ta sychravá mlha dělá vlhko všude a chlad to dorazí.
Honza už pomalu propadá depresivním pocitům, když tu náhle uvidí něco, do té chvíle nevídaného. Najednou přímo na něj dopadne paprsek slunce. Nevěřícně se podívá nad sebe a opravdu, v mlze přímo nad ním se vytvořila úzká štěrbina mezi mraky.
Pokračuje dále v usilovném stříhaní hroznů, když tu vidí, jako by se mlha choulila do chomáčů mezi řádky na vinici. Kolem chomáčů se čím dál více objevuje modré nebe. Chomáče jako by se zmenšovaly a bylo jich stále méně. Když tu po nějaké chvíli se ztratí úplně a vinici zalije slunce, které je pověšené nad řádky révy na blankytně modrém nebi.
Honzovi se zoufalství, které prožíval před pár minutami, změní v dobrou náladu. Je to tím, když zjistí, že to slunce náramně hřeje a pomalu vysušuje tu protivnou všude přítomnou vlhkost. Rozhlédne se a kolem sebe nevidí nic jiného, než řádky s vinno révou. Zpozoruje také ogary se strýcem, jak sbírají docela blízko vedle něho. A že to sluníčko zvedlo náladu i jim, bylo zcela jasné, když ogaří začali zpívat, „v širém poli studánečká kamenná …“
Do Honzy vjelo nějaké vnitřní teplo, nějaký zvláštní pocit, který mu říká, že zažívá něco, co ho povznáší. Proto zkouší zpívat s ostatními.
Slunce už je docela nízko a vše okolo barví na žluto až do zlatova. Honza s Michalem a Jurou stojí na valníku, který je přeplněný bednami s nasbíranou révou. Stojí a přidržují bedny tak, aby z valníku napadaly. Všichni jsou zpoceni a unaveni z celodenního pobytu na slunci, jehož paprsky oproti ránu jsou ještě nyní hodně výhřevné. Únavu Honzovi navíc zvýrazňoval burčák, který pil spolu s ostatními na vinici, celý den na uhašení své žízně.
Právě dojíždí ke sklepu, kde je již připravený mlýnek s odstopkovačem a další zařízení ke zpracování nasbíraných hroznů. Honza s ogary seskakují z valníku a začnou z něj skládat bedny, které jsou naplněny hrozny.
„Jeníku, jestli toho máš už dost, tak můžeš jít s tetou domu,“ volá na Honzu strýc.
Honza se podívá na ogary, kteří se shovívavě usmívají, jako by chtěli říct – no jo, ogar je z města, nic nevydrží.
To Honzu dožralo a i když už toho má opravdu plné zuby, tak důrazně řekne „Ne ne, určitě tu zůstanu, ještě rád pomůžu. Mě to baví.“
Strýc se jenom šibalsky pousměje a spustí mlýnek na mletí hroznů.
Po večeři panuje kolem stolu všeobecně dobrá nálada. Honza když přicházel ze sklepa celý zničený, tak si myslel, že hned po večeři zalehne, ale teď pociťuje, jak do něj vešla nějaká nová síla. Je to tou dobrou tetinou večeři a nebo strýcovým dobrým vínem ? Napadlo Honzu a při tom se usměje.
„No tak, já musím k Jarošovi do sklepa. On po mně chce abych mu tam něco pomohl okoštovat, že by se potřeboval s někým poradit,“ říká strýc a vstává od stolu.
Honza se podívá na strýce a neváhá ani okamžik „Jestli můžu, tak já bych šel s tebou, rád se něco přiučím,“ říká rychle Honza.
Strýc František spolu s vinařem Jarošem jsou u Jaroša ve sklepě a vedou dlouhé řeči. S pohárky v ruce si sem tam z nich jemně připijí a zase o tom dlouze rozprávějí.
Honza stojí vedle nich, také s pohárkem vína v ruce a i když se z počátku snažil, tak oběma moc nerozumí, co říkají. Zřejmě je to o víně, které při tom ochutnávají, ale Honzovi to připadá, že mluví úplně o něčem jiném.
„Tak co Jeníku, co říkáš na to víno,“ ptá se s úsměvem Jaroš.
Honza napodobí koštovací obřad, který viděl u obou vinařů …, podívá se na víno ve skleničce proti světlu, dlouze přivoní a pak se jemně napije, víno povaluje v ústech, „já si myslím, že je moc dobré.“
Načeš se k Honzově údivu, oba vinaři vesele rozesmějí.
Strýc František pak s úsměvem říká, „Jeníku, po degustaci, musíš říct na víno svůj názor, vytknout mu chyby a vyzvednout přednosti. A pak také se neříká o vínu, že je dobré, ale pěkné.“
Honza byl zjevně v rozpacích a jelikož nevěděl, jak situaci zachránit, tak znovu ke skleničce dlouze čichal. Jelikož ho nic jiného nenapadlo, tak říká, „já jsem netušil, že to víno je taková věda. Jak vy se bavíte o vínu, tak vám vůbec nerozumím, co to o něm říkáte. Na druhé straně mě to začalo zajímat a chtěl bych se o tom také něco více dozvědět.“
Strýc František se přestane smát a s uznalý výrazem ve tváří říká „Tak to se mi od tebe Jeníku líbí. Pokud se budeš trpělivě zajímat o vše, co se tady kolem vína mluví a děje, tak časem budeš tomu vínu rozumět. A pokud budeš při koštování vína o něm přemýšlet, tak třeba jednou budeš umět i víno správně ohodnotit.“
Jaroš jen přitakal „Musíš se snažit sám vínu porozumět a nečekat na to, co ti o něm řekne někdo jiný. Nesmíš se nechat pohltit tím současným trendem vás mladých o ničem hlouběji neuvažovat. Vy si myslíte, že to za vás udělá někdo jiný a vy si to jenom přečtete na internetu.“
Honza jen mlčky pokyvuje hlavou a napije se vína ze svého pohárku.
Strýc František se úsměvem podívá na Honzu a říká „víš Jendo pokud chceš něco o vínu vědět, tak musíš začít s tím, jak se víno rodí, jak ho vinař přivádí na svět. Podívej Jeníku,
dobrý vinař se pozná podle toho, jak se umí o révu starat už na vinici. On musí umět dovést zrání révy do dokonalé podoby, podle které pozná, že jednou z ní bude nádherné víno.
Ta réva se pak sbírá, tak jak jsi to dneska dělal i ty. Pak se ve sklepě lisuje a kvašením se mění šťáva postupně ve víno. No, je to samozřejmě ještě mnohem složitější, ale pokud budeš pozorně poslouchat, jak se vinaři o víně baví, tak jednou celý proces výroby vína pochopíš.“
Honza kroutí hlavou „To je fakt zajímavé, co všechno se v tom sklepě děje.“
Strýc zvážní a pokračuje, „to, co jsem ti říkal, je jen zlomek toho všeho, co se kolem vzniku vína děje. Je toho opravdu hodně a chce to hodně času abys všemu dobře porozuměl. Nejkrásnější ovšem je, že se tady v těch sudech někdy dějí věci, které překvapí i velmi zkušenějšího vinaře. Ono, když se vyrábí víno tím klasickým způsobem, tak je to shluk různých dějů, které se v sudu s vínem dějí a některé z nich může vinař ovlivnit a některé vůbec ne. Některé věci, ať chceš a nebo nechceš, řídí ten nejvyšší nad námi, ten tam nahoře. Každý dobrý vinař ví, že víno, tak jako náš život, je dar Boží, a že na Bohu záleží, zda vinaři pomůže a nebo ne.“ dořekne vážně strýc František.
Honza pozorně sleduje strýca, co říká „Jestli tomu dobře rozumím, tak konečná podoba vína je spíš náhodou, než nějaký řízený proces.“
Teď zase Jaroš mírně přikývne „Samozřejmě, náhoda to určitě není, protože když víno dělá zkušený vinař, tak se řídí nejen svými zkušenostmi, ale také vinařskou intuici. Ne vždy se víno povede a pak konečná podoba vína není třeba úplně exkluzivní. Někdy se stává, že víno má nějaké vady a vinař to víno ani nikomu nenabízí. Ovšem většinou jsou to vína pěkná, která potěší. Když ale ten nahoře vinařovi dopřeje, tak vinař udělá víno tak úžasně, že se až tají dech a všechny smysly, které přijdou s vínem do kontaktu, mají jedinečný zážitek.“
Honza poslouchá oba vinaře a nespokojeně zavrtí hlavou „Ale, přece dneska jsou už takové vyvinuté technologie, že se dají všechny procesy výroby vína ovlivnit, ne?“
Strýc zvážní a pokyvuje hlavou „Jsou …, samozřejmě, že jsou. Používají je hlavně ty velké vinařské podniky, tam se opravdu dělá víno tak, aby nebylo ponecháno nic náhodě. Ovšem i tam se někdy stane, že do toho řízeného procesu vstoupí ten nahoře a to pak jsou všichni ti odborníci kolem vína hrozně překvapeni, co se to mohlo stát. To je pak velká rána do jejich sebevědomí, protože to vůbec nečekali. Oni si ovšem umí pomoci, použijí vše řešící chemii a víno takzvaně zkrášlí. Ovšem takové víno, už zdaleka nemůže poskytnout nějaký hlubší smyslový zážitek.“
Teď se zase směje Honza „No vidíš strýcu, musíš uznat, že věda a technika převálcuje to staré a neefektivní všude a to i ve víně. Postupně se člověk obejde bez rozhodování, jak říkáš ty, toho nahoře, a pak si budeme o všem rozhodovat sami. Já vím, že naše konání ovlivňuje věda a pokrok. A ten váš nahoře zkrátka není, já ho ani nepotřebuji, nemohl by nic pro mě udělat.“
Strýc se zamyslí a pak vážně řekne „Víš Jeníku, jak jsem byl mladý jako teď ty, tak jsem si to myslel též. No a život mi pak dost drsně ukázal, že tomu tak není. A u toho vína to je zřetelně vidět. Ten kdo věří na všemocnost vědy a techniky tak udělá víno, které bývá třeba i dobré, ale je vždycky stejné. Nikdy to není ta špička, která překvapí, a která přináší ten úžasný zážitek. Ta špičková vína se sice vinařovi nepodaří udělat pokaždé, ale když to vyjde, tak je to pak jedinečné víno. To u těch průmyslových, tě ta vína nemohou ničím překvapit.“
Honza prochází okolo sudů a vše si dobře prohlíží. „Tady všude se kvasí ta šťáva?“
Jaroš jde za ním „To ne, kdyby se to kvasilo všechno najednou, tak bychom to nestíhali. Naštěstí hrozny podle odrůd dozrávají postupně. My máme různé fáze výroby vína, no a skoro v každém sudu se děje něco jiného. My pak máme čas vše pohlídat a vždy včas reagovat a vývoj vína řídit. Ono Jeníku, s vínem to je tak, jako v životě každého z nás. O víno se musíš po celou dobu stejně jako o svůj život dobře starat, přemýšlet o něm a to už od jara na vinici a pak hlavně ve sklepě. Musíš o tom něco vědět, postupně sbírat zkušenosti, stále uvažovat o tom, jestli máš na ten proces vzniku vína, stejně tak jak na svůj život, ten správný pohled. Ale, vždy musíš mít na paměti, že je nad tím vším ještě někdo, kdo vždy řekne to rozhodující.“
Honza se na chvíli zastaví „Já vím, tak přemýšlíte vy se strýcem, co už máte svoje zkušenosti a zajeté zvyky. My mladí už uvažujeme jinak, nově. My víme, že je na nás, jak si to zařídíme. Já vím strýcu, že jsi to neměl v životě lehké, ale já si myslím, že si to v životě dovedu pohlídat, a že budu mít vše pod kontrolou. Pro mě je nejdůležitější, abych byl v životě svobodný. A to tak, že budu dělat to, co budu považovat za správné a nikdo mi moje rozhodnutí nebude ovlivňovat.“
Jaroš jde pomalu sklepem, pak vezme koštýř a odzátkuje jeden ze sudů, ponoří koštýř do sudu. Natáhne do koštýře víno, sestoupí ze stupínku dolů a nalévá malé vzorky do připravených pohárků. Honza vezme pohárek do ruky a prohlíží víno v něm. Víno je kalné, když k němu přičichnul, tak tam cítí směsici nějakých vůní, ale také nějakou kvasnou pachuť. Okusí ho, ale vůbec mu nechutná.
„Tak, to se vám moc nepovedlo ,“ křiví pusou Honza.
Jaroš se zase zvesela zasměje „To je hodně mladé víno, ještě musí dozrát. Ještě ho budu muset hodně školit, aby z něho bylo něco pěkného.“
Strýc František okoštuje z pohárku „No vidíš Jeníku a já ti řeknu, že v tom vidím moc pěkné víno, zatím je takové divoké, neupravené, ale už se dá poznat, že to bude bohaté víno s vysokým extraktem.“
Honza ještě jednou přičichne a jemně víno okusí „Jak to můžeš strýcu poznat, jak si můžeš být tak jistý, že to bude dobré víno.“
Strýc prohlíží víno proti světlu a znovu přičichne a okoštuje „Samozřejmě, že nevím jistě, že to bude pěkné víno, ale má všechny předpoklady pro to, aby bylo. Musel jsem se naučit odhadovat, co se v tom sudu děje a jak do toho procesu zasáhnou. Vinař musí při té práci neustále přemýšlet a odhalovat tu pravdu, kterou víno v sobě nese. Musí být pokorný k tomu co se s ním děje. Vinař, tak jako všichni lidé, by měli věřit tomu, že jim Bůh pomůže a nesmí si myslet, že všechno zvládnou vyřešit sami.“
Honza pozorně poslouchal strýca a nakonec dlouze kroutí hlavou, při tom znovu jemně okusí ze skleničky mladého vína, pak hned na to udělá grimasu, čímž dává viditelně najevo, co si o chuti toho vína myslí a potom řekne „Já nevím strýcu, ty to děláš nějak moc složité, pak si tím vínem nemůžeš nic vydělat. Dneska jsou na všechno počítače a stroje, ty to určitě zvládnou lip, než vy, staří vinaři. Já nevím, co vy …., no, dříve narození, pořád máte s tou vírou. Buď něco je a nebo není, proč bych měl pořád něčemu věřit. Co nevidím, neslyším a nebo jinak nevnímám, tak to není. Je to zkrátka prosté a vy si to děláte moc složité.“
Teď se strýc srdečně a nahlas rozesměje „Já vím, vy …, no později narození, vy máte všechno hned jasné a myslíte si, že ta pravda, kterou máte je skutečnost. Pro vás to, co nemůžete nějak fyzicky vnímat tak není. Vy si ovšem opravdu jenom myslíte, že máte pravdu. Ta vaše pravda to je vlastně víra, ale vy si to nechcete tak pojmenovat. Vy mladí, přece nebudete v nic věřit, je tomu tak ?“
Honza se rozmrzele tváří, jako, že ho ta diskuse nebaví „Věřit, věřit … Já nevím, proč bych měl v něco věřit. Začnu věřit v to a pak zase v něco jiného a nakonec budu věřit dokonce v Boha … A to já nechci, já nechci věřit v nějakého Boha, který mi začne poroučet. To tedy ne. Ať je to jak chce, ale já se omezovat nikým a ničím nenechám.“
Strýc František se zasmuší „Já vím vy mladí i když si to nechcete připustit, tak vy máte také svou víru. Vy věříte v to, že jste schopni ovlivnit veškeré dění kolem vás, vy věříte v peníze a jejich nekonečnou moc udělat vás šťastnými a svobodnými. Ale právě ty peníze vám budou poroučet a budou vás zotročovat.“
Honza zbylý obsah své skleničky vylil do výlevky a při tom nechápavě zakroutí hlavou „Promiň strýcu, ale mi to nechutná, já to pít nebudu. To, co mi tu teď říkáš, tak tomu vůbec nerozumím. Co ti může zajistit svobodu více, než peníze?“
Jaroš jde sklepem kolem sudů, v ruce má koštýř a Honza jde za nim a prohlíží si sudy. Najednou se Jaroš zastaví, prohlédne tabulku, která nese označení, co v sudu je.
Pak odzátkuje sud a natáhne víno do koštýře. S koštýřem opřeným o rameno přistoupí k Honzovi a posuňkem mu naznačí ať mu nastaví svůj pohárek. Jaroš pak napustí vína do Honzova pohárku a pak i sobě a strýcovi. Všichni tři víno v pohárku zkušeně pozorují zrakem a pak i čichem a nakonec ho okoštují. Honza pokývne uznale hlavou, „dobré …, myslím, že je pěkné, tak trochu do sladka …“
Ještě jednou nasaje víno do úst, „cítím tam barique …, je to tak ?“ a znovu okoštuje.
Jaroš se usmívá „Výborně Jeníku je to přesně tak, je to šardonka a je uleželá na barikových třískách. Tobě se to víno líbí ?“
Honza se zatváří hrdě, že ho Jaroš pochválil „Je moc pěkné, velmi dobře se pije, u toho bych mohl sedět celý večer.“
Jaroš se smutně usměje „To víno se mi v loni vůbec nepovedlo, tak jsem ho smíchal se sladkým vínem stejné odrůdy a pak jsem tam dal ty barikové třísky. Tak to dělali staří vinaři, když se jim nějaké víno nepovedlo. Za cukrem a barikem je možno lecos špatného ve víně schovat. To víno se pak jeví lepší, než ve skutečnosti opravdu je. Myslíš si, že se dobře pije, ale když od vína čekáš nějaké hlubší prožitky, tak ty tam nikdy nenajdeš. Vinaři to víno moc nepijí, ale lidé ho chtějí, právě pro tu jednoduchou líbivost. To víno, se velmi dobře prodává, protože je na první pohled líbivé. Tak jako je líbivý ten váš materiální svět, který všechny ty media kolem nás propagují a snaží se nám ho vnutit. To víno já bych ani nikomu nenabízel, je tak dobré akorát na vinný střik, ale když ho zákazníci chtějí, tak proč jim ho nedát,“ řekne Jaroš a vylije zbytek ze svého pohárku do výlevky.
Honza chvíli udiveně hledí na Jaroše a pak na strýca, který to víno také vylil, pak ještě jednou víno zkusí a zbytek z pohárku vylívá do výlevky stejně jako oba vinaři.
Strýc ještě přičichne k prázdnému pohárku a řekne „Není všechno dobré to, co všichni lidé okolo tebe chtějí a tvrdí, že je to nejlepší. Nehorší na tom je, že pokud někdo jiný chce něco jiného, tak ho zesměšňují.“
Mezitím všichni přejdou mezi další sudy a Jaroš nabere koštýřem vzorek vína z jiného sudu. Nalije všem do pohárku. „Tak to je loňský veltlín. Je suchý a má šťavnatou kyselinku.“
Všichni tři vínem zatočí v pohárku a pak ochutnají čichem … Honza gestem naznačí, že se mu vůně líbí. Pak nasají vzorek do úst a nechají ho působit na chuťové a čichové smysly.
Po tom, co vino všichni tři polknou, tak strýc s úsměvem sleduje, co na to Honza. Ten chvíli uvažuje, jak má reagovat a pak se rozhodne být upřímný. „No teda strýcu…., to je tvrďarna jak hrom. Zdá se mi to dost drsné, hrozně kyselé.“
Strýc se usměje „Máš pravdu, ale zkus to ještě jednou a pak znovu, a více sleduj ty chutě, které doznívají, ta kyselinka je úžasně zvýrazňuje. Sleduj a přemýšlej. Je to moc pěkné víno. Chce to jen překonat tu barieru materiální primitivnosti a dostat se do prostoru hlubokých duchovních prožitků.“
Honza se napije znovu. Je vidět, že se soustředí, mírně pokyvuje hlavou, pak se napije ještě jednou.
„Máš strýcu asi zase pravdu, ale chce to opravdu soustředit se na ty vůně a chutě a pak o nich důsledně přemýšlet.“
Strýc mrkne na Honzu a dodává „Chce to ovšem trpělivost. Pro hodně lidí je to moc složité a nelíbivé a proto ho po prvním doušku hned zavrhnou a pak už o něm nechtějí ani slyšet. Je to víno jen pro opravdové hledače pravdy.“
Jaroš se podívá na víno ve své skleničce proti světlu, zatočí se skleničkou, pak přivoní a dříve než se napije řekne „jen hledači své pravdy mají možnost prožít opravdu svobodný a bohatý život.“ Pak se napije a dlouze víno válí po jazyku.
Někdo klepe na dveře. Honza zpozorní, ale strýc František s Jarošem jsou tak ponoření do odborné debaty, že si klepání ani nevšimnou. Po chvíli se ozvalo klepání znovu. Strýc František ani Jaroš zase nic ..., něco pořád hlasitě řešili.
Honza položí ruku strýcovi Františkovi na rameno „Strýcu, někdo klepal.“
Jaroš Honzu uslyší a rázem přestane mluvit „Ááá …., já jsem úplně zapomněl, to budou ti z města, co jsou ubytováni u Aleša,“ a jde ke dveřím.
Otevře dveře „Pěkně vás vítám, vy jdete od Aleša, no né?“
Dovnitř lisovny vešli tři muži a dvě ženy. „Dobrý večer, pan Aleš nás sem poslal, že nám tady domluvil malou degustaci.“
Pak si všichni s Jarošem podávají ruce a navzájem se představují.
Honza zaregistroval, že starší muž, který evidentně prošel revitalizaci na mladšího, má bleděmodré brýle a perfektně střižené a obarvené vlasy, se jmenuje Ivan. Další dva muži jsou určitě o dost mladší, i když to na první pohled není moc poznat. Jeden silnější, holohlavý s těžkými zřejmě zlatými řetězy kolem krku a také kolem obou rukou, se jmenuje Patrik.
Druhý je vyšší sportovní postavy a na hlavě vyčesané vlasy z boku hlavy dokonale vystříhané, se představoval jako Dan.
Obě ženy jsou mladší, asi patří k těm mladším mužům a obě mají vše to, co k nim patří, tak dokonalé a vyzývavé, až se z toho Honzovi zatočí hlava.
Jak hosté prošli kolem stolu, kde sedí Honza s Františkem, tak je ovane vůně nějakých drahých perfémů …, no vůně ..., ve sklepě je to vlastně pach a pro vinaře to není nic příjemného.
Honza se strýcem sedí u stolu v rohu místnosti a do uvítacího ceremoniálu se nevměšují. Honza jen pozoruje strýca Františka jak po tom, co návštěva kolem jejich stolu prošla, zakoulel očima a ani se na ně nepodíval.
Jaroš usadí hosty k dlouhému stolu a vysvětluje jim, jak bude degustace probíhat.
„Ke každému vzorku vám vždycky něco řeknu, a samozřejmě se můžete na cokoliv zeptat.
Tady na stole, si můžete nabídnout něco malého k zakousnutí, na talířu je chleba a v misce škvarková pomazánka. Kdo by si chtěl srovnat chutě, tak tady jsou nakraté jabka a doporučuju vždycky vzorek zapít vodou. Tam z těch džbánkoch si můžete kdykoliv nalít vodu.
No a když dokoštujeme všechny vzorky, tak budeme dopíjet rozpité láhve. Každý si vybere to, co mu během degustace nejvíce chutnalo.“
Hosté sedí a pozorně Jaroša poslouchají a jen sem tam si něco mezi sebou zašeptají.
Honza je poočku sleduje. Již po krátké chvíli si uvědomuje, že zřejmě pochopil to, co ti příchozí hosté chtějí svými výrazy, gesty a hlavně oblečením svému okolí říci. My nejsme jen tak někdo…, jak by řekl strýc František, my nejsme žádná holá řiť.
„A ještě vám musím představit tady jedného z nejlepší zdejších vinařů Františka a jeho synovca Honzu,“ otočí se náhle Jaroš k nim.
Strýc František sebou trhnul, jako by ho něco píchlo „Ty Jarošu, my bychom radši už šli, nebudeme tě tu s hosty rušit.“
Jaroš se na Františka zasměje a zakroutí hlavou, jako že ne, „ale Františku, jenom zůstaňte, rušit nás určitě nebudete, ještě mi pomůžeš něco o víně povědět a Honza bude také rád, když se něco o víně dozví.“
Honza je opravdu docela rád, že zůstanou.
Jaroš bere do rukou první láhev a otevírá ji vývrtkou. Ivan nahodí evidentně nacvičený asertivní úsměv, „nevím, jestli se to k vám pane Jaroslave doneslo, ale my jsme žádali pana Aleše, aby degustace byla připravena na té nejvyšší úrovni, cenu samozřejmě respektujeme. Před měsícem jsme se totiž vrátili z Francie, kde jsme delší dobu pobývali a samozřejmě jsme tam po celou tu dobu ochutnávali vína z různých vinařství. Tím pádem máme v chuti nastavenou, myslím si, docela vysokou úroveň.“
Dan se chce také uvést a proto hned významně podotýká „Náš přítel Mirek, který je velký znalec vína, nám říkal, že sice zdejší moravská vína nemohou dosahovat úrovně vín z jižní Francie, ale že i ty moravská vína jsou někdy dobrá.“
Strýc František se jen ušklíbne a jen tak do ucha Honzovi špitne „ten Mirek to bude asi nějaký dobrý chytrolín.“
Patrik se při Danově řeči díval na něho s otevřenou pusou, jako by ho překvapilo, jak zasvěceně se Dan o víně vyjadřoval a hned chce také něco chytrého poznamenat, „no, Mirek také říkal, že to je tím sluncem. Tam ve Francii pořád svítí slunko, že jo, a my jsme byli v jednom kuse spálení, cha, cha ..., ale víno to má rádo, že jo. A to je potom víno, že jo. Mirek říkal, že ty francouzská vína nic nepředčí.“
Na Jarošovi je vidět, jak se musí ovládat, protože se mu chtělo smát. To ovládání ho stálo tolik sil, že už neměl sílu na otevření láhve a chvíli se ze zátkou přetahoval, než ji z láhve vytáhl. Ta doba mu stačí na to, aby se uklidnil a dostal se zase do té správné degustační pohody.
„Vidím,že jste degustanti na úrovni, takže se nebudu zabývat nějakými detaily a budu výklad vést jen s těmi zásadními údaji. Jen na doplnění, samozřejmě máte pravdu s tím, že ve Francii má réva k dispozici delší dobu slunečního svitu a i větší intenzitu a proto se samozřejmě musí lišit i víno, které je z té révy vyrobené. U modrých odrůd je opravdu většinou kvalita vína přímo odvislá od toho, jak moc na tu révu slunce působí. Avšak u bílých odrůd ten vliv slunce není až tak zásadní. Z toho pak vyplývá jeden fakt, že Moravu reprezentují zvláště bílá vína, která často dosahují vlastností, jenž u vín z jiných oblastí nenajdete. Ještě je nutno říct, že v posledních několika letech z důvodu celkového oteplování, se na Moravě markantně zvyšuje i kvalita vín z modrých odrůd.“
Patrik se při Jarošově řeči ošíval a jak Jaroš skončil, tak hned důležitě pronese „Ale pokud si pamatuji, tak my jsme ve Francii žádné modré víno nepili.“
Ivan, který sedí vedle Patrika, tak ho nenápadně šťouchnul loktem.
Patrik se zarazí podívá se na Ivana a jen tak polohlasně dodává, „alespoň ne ze začátku ... , potom už nevím a bylo mi to jedno.“
Ivan vehementně mává na Patrika rukou, ať nepokračuje a rychle říká, „ale Patrikovi nějak ušlo, že z modrých odrůd se dělá červené víno … jen si Patriku vzpomeň.“
Patrik se přihlouple usmívá a kývá hlavou jako, že si zrovna na to vzpomněl „No jasně, červené víno ..., já mám ještě v té francouštině menší mezery.“
Jaroš nalévá vzorky vína do pohárků, který měl každý před sebou „Tak začneme od vín sušších. Toto je veltlín zelený. Vzorek, který máte před sebou, je ovocitý s jemnou i když vyšší kyselinkou a příjemnou angreštovou dochutí.“
Všichni ochutnají a to tak, že vypili vzorek najednou jak vodu. Jen Ivan si k pohárku před vypitím přivoněl.
Jedna z žen upila jen trochu, stáhla rty k sobě a potichu řekne sousedce „Brrrr …, to je hrozně kyselé, to mi nechutná.“
Patrik se znovu ošívá a zase s tím přihlouplým úsměvem si pozorně prohlíží barvu vína v pohárku a je na něm vidět, že chce něco chytrého říct. Ovšem Ivan to zpozoruje a s dalším důrazným šťouchancem ho umlčí.
Jaroš si toho nevšímá a rozlévá další vzorek „Nyní máme v pohárku ryzlink vlašský, v této oblasti je to chlouba všech vinařů. Zdejší vlašák, jak mu důvěrně říkáme, se vyznačuje výraznou mineralitou, má výraznou svěží kyselinku, která vytváří vínu parádní svěžost s buketem lučních květů.“
Obě ženy, potom co ochutnaly tento vzorek, se na sebe zašklebí a ta jedna polohlasně pronese, „to je hrozné, to víno má prý puket, co to je? To zní hrozně. Já víno s puketem pít nebudu.“
Druhá polohlasně odpoví „Já také ne,“ a obě se vyčítavě podívají na Ivana.
Honzovi bylo jasné, že Jaroš svůj výklad omezil na to nejnutnější a proto se raděj zaposlouchal do reprodukované cimbálové muziky. Vychutnává si předváděné vzorky a doufá, že po několika vzorcích se hoste dostanou do nálady a pak si s nimi zapěje nějakou tu moravskou.
Podívá se na strýca a ten jenom kroutí hlavou a potichu říká „Já bych to s takovými …, ty degustace dělat nemoh.“
Jaroš pokračuje „Máme tady další vzorek rulandské bílé, je to opět sušší a šťavnatější vzorek.“
Byl to už několikátý vzorek a hosté nic moc neříkají, jen se tak rozpačitě tváří a sem tam si něco potichu mezi sebou šeptají. Dan pokývá hlavou, několikrát vzorek ochutná a při tom napodobuje Jaroša, jak k vínu přivoněl a nechal povalovat v ústech. Po chvilce říká „No je vidět, že Mirek má pravdu, toho slunce ta réva tady u vás, moc nemá …“
Jaroš jako by nic neslyšel a vytáhne další vzorek, „teď vám nabídnu odrůdu chardonay, je to polosladký vzorek s barigue úpravou, která mu dává líbivost. Má jemnou vanilkovou příchuť a jen mírnou kyselinku.“
Po ochutnání tohoto vzorku se tváře hostů rozzářily a viditelně jim to zvedlo náladu. Hostům to rozváže jazyk a začnou se polohlasně bavit mezi sebou a také se ptát Jaroša na různé věci. Jaroš jim ochotně na všechno odpovídá, ale dotazy se moc vína netýkají.
Ivan se zeptal jakou značku má traktor, kterým obdělává vinice.
Jednu z žen zase zajímalo jestli dává do vína síru, že slyšela, že do bio vína se síra nedává,
„Vy nemáte to víno bio …?“
Druhou zase zajímalo, kolik vína denně vypije on a zda pije víno i jeho žena a kde byli na dovolené. To už s tou ochotou odpovídat bylo od Jaroša slabší. Pak ho ještě dorazil Patrik, když se zeptal jestli už pil francouzské víno. A jestli nezná jejich přítele Mirka. A když Jaroš zakroutí hlavou, jako, že ne, tak mu Patrik řekl, že ho s ním seznámí. Protože Mirek mu určitě poradí, jak má dělat dobré víno.
Honza zpozorní, a začne se dobře bavit. Po dalším vzorku se jedna žena, které říkali Eňa ptá „Pane vinaři, já vám dám takovou zvídavou, možná, že pro vás nepříjemnou otázku. Můžete nám říct, kolik je v tom víně, které nám tady dáváte, vody. Slyšela jsem v radiu, že někde ve vinotéce kontrola zjistila, že ve víně měli 85 procent vody …., to je ale hrozné, že jo.“
Jaroš se pousměje „No, abych vám řekl pravdu, tak v tom víně, co dneska pijete, je zhruba tak 85 procent vody.“
Všichni hosté najednou přestanou mluvit a rozhlížejí se kolem sebe jeden na druhého. Ivan se vzpamatuje první „To nemyslíte vážně, vy lijete do vína vodu ?“
Jaroš se srdečně směje, „no samozřejmě, že neliji. Ona ta voda, tam totiž už je obsažena ve šťávě po vylisování hroznů. Víno se skládá z 85 procent vody, v průměru asi 12 procent alkoholu a zbytek jsou různé další přírodní látky přenesené do vína z hroznové šťávy po zkvašení .“
Chvíli je ticho, jako by všichni v duchu přepočítávali procenta, jenom na Patrikovi je vidět, že nepočítá, protože neví co.
Eně to ovšem pořád není jasné „No jo, ale v tom radiu redaktor říkal, že to víno neměli prodávat, protože bylo pančované.“
Jaroš se viditelně baví a s úsměvem říká „To víno bylo v pořádku, ale redaktor byl blb,“ směje se Jaroš, kterého ta degustace začala bavit, ale ne tím, že se může ukázat jaké dobré má víno, ale tím, co tu za hosté přišli.
„Tak a tady je velmi oblibený tramín červený …. velmi aromatický buket po koření a čajové růži.“
Patrik se už neudrží a rozčileně a nahlas se obrací na Jaroše „No já nevím, ale vy vinaři máte v těch barvách opravdu nějaký zmatek. Už ten veltlín zelený, se mi nezdál moc zelený …, a teď zase ten tramín …, červený.“
Patrik si dlouze a pečlivě prohlíží pohárek proti světlu a pak pomalu říká, „tak to mi neříkejte, že je červený ..., tak to ani náhodou.“
Ivan posuňkem Jarošovi naznačuje, že není potřeba odpovídat „Patriku, to jsou názvy odrůd vinné révy a ne barva vína.“
Patrikovi ale ta odpověď viditelně nestačí „No, mají v tom zmatek. To ty francouzské vína, to jsou vína na úrovni.“
Degustace skončila a Jaroš teď každému lije do pohárku z láhve víno, které si kdo vybere. Zábava začne houstnout a Honza si myslí, že jako obvykle v těchto situacích, se začne zpívat při reprodukované cimbálové muzice. O to více ho překvapí požadavek Dana na Jaroša, „Nemůžete tam pustit na místo těch nudných lidovek něco modernějšího, nějaké ty oblíbené hity, které teď letí.“
Kupodivu to Jaroša nevyvede z míry a jde hudbu přepnout. Pustí tam směs nějakých cajdáků, které jsou denodenně slyšet z radia. Což bylo přijato hlasitým souhlasem všech hostů.
Ivan si udržuje svou nacvičenou noblesu i když je zřejmé, že má už dost velkou špičku a začíná být značně veselý. „Pane vinaři, víno máte opravdu dobré, jen se mi nelíbilo, že jste nás chtěl ze začátku opít těmi kyselými patoky. Vy jste si myslel, že my nic nevydržíme a ty lepší kousky, které jste dával nakonec, tak ty už nebudeme moci vypít, že jo… cha,cha,cha. Jenomže náš přítel Mirek nám to říkal, že to tady na Moravě tak děláte. Ale my se nenecháme jen tak jednoduše opít ….., che,che,che,“ kroutí Ivan hlavou se šibalským úsměvem.
Jaroš se jenom směje, protože ví, že něco vykládat nemá cenu, ale pak přece jen pronese „Ne,ne, to se vždy tak dělává, že se suchá vína dávají předem a pak postupně ta sladší.“
Dan poslouchá a pak s výrazem znalce říká „Ale já mám rád suchá vína, jenom nesmí být kyselá a musí být sladká.“
To už se Jaroš jenom chechtá a mává rukama. Z druhé strany stolu piští Eňa, „nalij mi ještě to červené, co je bílé.“
Patrik zase na druhé straně stolu, „a mně to s tím brejkem“
Druhá žena, které všichni říkali Ada se motá po lisovně s foťákem a fotí všechno co vidí, „Ivane, pojď sem a vyfoť mě s tím čuráčkem.“
S Honzou to trhne a rychle se otočí, jestli tím myslí jeho …, nemyslela, chce se vyfotit s koštýřem.
Všichni hosté se pomalu zvedají a ještě ve stoje dopíjejí do poslední kapky to, co ještě na stole zůstalo. Ivan popohání své přátele k odchodu a pak přijde k Jarošovi, podává mu ruku „Tak vám za všechny děkuji, byl to moc pěkný večer. Některá vína tu máte opravdu dobrá, no je to jako všude, člověk si musí najít to, co mu chutná. A omluvte prosím mé mladé přátelé, že se ve víně moc nevyznají. My víno normálně nepijeme, my máme radši whisky nebo koňak. Ale Mirek říkal, že dneska všichni ti, kteří jsou na úrovni, tak když chtějí zažít něco výjimečného, tak se jdou opít do moravských sklípků.“
Patrik chce napodobit Ivana, tak přijde také k Jarošovi a podává mu ruku „Když si člověk umí vybrat, tak tu najde i fakt dobré víno, ale zkuste si zajet do Francie, tak tam mají skvělé víno.“
Potom přijde k usměvavému Jarošivi Dan a také mu podává ruku „Já si myslím, že to přátelé přehánějí, neberte je zas tak vážně, my všichni víme, že máte opravdu dobré víno, jinak by jsme tu ani nebyli. Tak nashledanou … a nesmíte usnout na vavřínech ... a zkuste se poradit s Mirkem, on vám určitě rád řekne, jak udělat ještě lepší víno. My pak zase k vám určitě přijdeme.“
Po tom, co konečně všichni hosté odešli, přinesl Jaroš k stolu, kde seděli strýc František a Honza, láhev vína a nalije všem do skleníček. Jaroš drží svou skleničku v ruce a je celý rozesmátý, „já vám řeknu to je fakt velká sranda, co to tady někdy přijdou za lidi. Taková estráda tu sem tam bývá, ale většinou přijdou lidé, kteří chtějí zažít s vínem opravdu něco hlubšího.“
Strýc František se usměje a pozvedá svou skleničku, „tak vidím, že se musím od tebe Jarošu ještě hodně učit. Tak by asi měl každý správný vinař brát svou profesi. Ani vinař si nesmí myslet, že všichni lidé musí být stejní.“
Pak si všichni tři připili.
Když strýc položil skleničku na stůl tak se otočí k Honzovi. „Tak co Jendo, co na to říkáš?“
Honza se pousměje a chvíli mlčí, pak říká „Abych řekl pravdu, ten dnešní den byl pro mě opravdu nabitý příběhy, které jsem vůbec nečekal, a o kterých ještě budu dlouho přemýšlet.“
Strýc se usměje „Já vím bylo toho na tebe dnes hodně, ale zítra jdeš za těmi svými kamarády a budeš mít určitě lepší zábavu.“
Honza se dívá na skleničku s vínem a nic neříká. Po chvíli se usměje „Ne, ne, já s těmi spolužáky do sklepa nepůjdu. Mi to dneska stačilo a nechtěl bych být na té druhé straně.“
Pak se mlčky všichni věnují svým skleničkám.
Najednou se ozve Honza „Strýcu, mohu tady u vás nějaký čas zůstat. Chtěl bych si nějakou dobu od té mé práce oddechnout. Byl bych rád, kdybych vám mohl pomoct se sbíráním hroznů a potom také ve sklepě, při lisování a všech pracích při kvašení šťávy. Moc bych chtěl být při zrození vína.“
Strýc se upřímně zasměje, „budeme moc rádi. Teď je ve vinohradě a ve sklepě každá ruka dobrá.“
Honza si jemně upije vína, „a strýcu půjčíte mi ten váš zpěvník, rád bych se naučil nějaké ty vaše písničky. Chtěl bych si s vámi zazpívat, až pak půjdeme do sklepa s vinaři koštovat.“
Strýc zvedne skleničku a prohlíží si jiskru ve víně proti světlu a při tom s úsměvem řekne, „zdá se to být takové omšelé klišé…., ve víně je pravda,“ pak se vína napije a znovu si prohlíží víno ve skleničce, „a je tam skutečně pravda. Jen ji člověk musí hledat, nikdy se neuspokojit s tím, že ji našel …, pořád hledat. Chce to Jeníku víru, trpělivost a pokoru.“
