Byla 80. leta minulého století a já, můj manžel a můj bratr jsme se rozhodli, že je nejvyšší čas strávit dovolenou u moře. Byli jsme s bratrem vysokoškoláci, manžel už pracoval, financí nebylo nazbyt, ale brigádami a společným úsilím jsme si vydělali na zájezd s Čedokem – nejlevnější u moře bylo Rumunsko, takže Mamaia - vlakem.
Těšili jsme se na nezapomenutelné moře. Čekaly nás netušené nezapomenutelné zážitky.
Cesta lehátkovým vozem přes Československo a Maďarsko byla dlouhá, ale zajímavá a pěkná. Při přejezdu rumunských hranic se ale okolí tratě začalo měnit – projížděli jsme vesničkami, které vypadaly poněkud historicky a dost chudě, a čekalo nás první překvapení - žebrající děti podél tratě. Zpočátku jsme ani nechápali, co po nás vlastně ty děti chtějí. Ony chtěly prostě cokoli. Něco volaly a natahovaly ruce a my jsme přemýšleli, jak je možné, že ve vyspělé socialistické zemi někdo žebrá.
Bydleli jsme v poměrně drahém hotelu Doina přímo na pláži, takže po příjezdu jsme nejprve utíkali k moři a vnímali jeho hukot a barvu a vlnění a písek mezi prsty nohou a zkoušeli jsme, jestli je ta voda fakt slaná. Ochutnáno – je.
Teprve pak jsme se vrátili a ubytovali. Interiér hotelu vypadal poměrně luxusně, až jsme zpočátku pochybovali, že zde skutečně bydlíme. Všude husté koberce, hodně dekorací, naleštěná dlažba. Na recepci nám ukázali hotelový bar, vypadal velmi pěkně, pak jsme dostali klíče od pokojů a seznam věcí, které se v pokoji nacházely. Ten seznam jsme měli po překontrolování podepsat a vrátit recepčnímu. Takže překvapení – v pokojích byly spočítány jednotlivé části nábytku, tedy uveden počet židlí, stolů, skříněk, lampiček, ale také např. žárovek. Počty souhlasily, podepsali jsme tedy, odevzdali recepčnímu, který nás upozornil, že za vše ručíme a počty musí souhlasit i při odjezdu. Pokývali jsme hlavami a rozhodli dát si v baru kávu. Sedli jsme si na stoličky, barman se na nás přátelsky usmál, naklonil se k nám a potichu se zeptal, zda nemáme na prodej nějakou kávu. Nejdříve jsme opět nechápali, co po nás chce. Pak nám vysvětlil, že kávu zde nemají, čili koupí jakékoli množství. V hotelovém baru. Další překvapení. My jsme skutečně s sebou měli dva balíčky kávy i malý vařič. Nakonec jsme mu jeden balíček prodali za hodně rumunských leí – netušili jsme ovšem, že za ně nebude co koupit.
Měli jsme polopenzi, snídaně formou bufetu – celkem dobrá nabídka, večeře výběrem ze tří jídel. Číšník obsluhující u večeří jednou zahlédl v mé peněžence západoněmecké marky, ty jsem získala od sestřenky a propašovala přes hranice v podprsence. Onen číšník se nám od toho okamžiku zdaleka klaněl a během večeří se s námi snažil sjednat nejrůznější kšefty a neustále navyšoval cenu, za které ty marky koupí.
V nejbližším obchodě s potravinami měli jeden druh sardinek a jeden druh sušenek. Nic jiného po celou dobu pobytu. Další překvapení.
Jednou jsme v blízkém městečku narazili na cukrárnu. Sláva! Byla do ní poměrně velká fronta, lidé stáli až venku, stáli jsme též a těšili se na nějaké dobré mlsání ve formě zákusků nebo dortů. Jakmile jsme ve frontě dospěli do bodu, kdy jsme se dostali dovnitř cukrárny, udělalo se mi mdlo – ze zápachu, který se uvnitř šířil. Byly zde dva pulty se zákusky, ovšem žádná klimatizace nebo chlazení. Musela jsem odejít ven, kluci frontu statečně vystáli. A pak donesli výsledek svého snažení – jakési velké zákusky připomínající naše větrníky, které ovšem v tom vedru bez ledničky v podstatě ani nedržely pohromadě, krém byl žluklý, těsto mokré. Byly to takové velké vlhké koule. Skončily v koši.
Začali jsme stále více chápat, že jsme ocitli v chudé zemi a že propagovaný socialismus a blahobyt zde jaksi nefungují.
Zajeli jsme si na plánovaný výlet do historického města a největšího tamějšího přístavu Konstanty. Nejprve jsme pohořeli, když jsme marně hledali vstup do přístavu. Nebyl. Pak jsme si chtěli vyfotografovat některé lodě – nesmí se! Policie u nás byla poměrně rychle. A pak jsme – vyzbrojeni mnoha lei – zašli do restaurace na hlavní třídě. Chtěli jsme se naobědvat. Přišel číšník, který neměl k dispozici jídelní lístek. Mluvil naštěstí německy a vysvětlil nám, že mají brambory. Nic víc. Jen brambory. Během jeho hovoru s námi za ním přišla jeho žena s miminkem v náručí. Pozorovala jsem ji, už když přicházela přes náměstí a nesla v náručí to miminko. Zeptala jsem se číšníka, proč pro tak malé miminko nezvala s sebou kočárek. Řekl mi, že v Rumunsku kočárky nemají. Dala jsem si pak na to pozor – skutečně jsem za celou dobu pobytu neviděla jediný kočárek. Děti ano – v náručích rodičů.
A tak se pomalu ale jistě stával náš pobyt nezapomenutelným. Tím postupným prozřením a pochopením reality. Rumunsko bylo tehdy v podstatě rozvojovou zemí s chudými obyvateli. Bídu, kterou jsme viděli a vnímali všude kolem, jsme nečekali. Toto poznání postupně překonávalo radost z léta a moře i pláží.
S většinou místních obyvatel jsme se nedomluvili. Ti, kteří uměli nějaký světový jazyk, byli málokdy ochotni se bavit. A pokud někteří ano, jen potichu a rychle sdělovali své dojmy ze života v tomto socialistickém státě.
Jedním z vrcholů našeho pobytu bylo setkání s paní pokojskou. Mluvila slušně německy a i ona byla zpočátku velmi opatrná. Nakonec se jednou osmělila, otevřela mou tašku se špinavým prádlem a zeptala se, zda bych jí neprodala některé ze svých použitých kalhotek. Má dvě dcery, prádlo jim šije sama, ale tak pěkné kalhotky ušít neumí. Upozornila jsem ji na to, že to jsou kalhotky použité, určené doma k vyprání. To jí vůbec nevadilo – byla ochotna zaplatit poměrně dost peněz. Za cenu, kterou nabízela za dvoje kalhotky, jsem jí dala všechny. Zadarmo si je vzít nechtěla.
Nu a pak jsme se dostali do situace, kdy jsme měli spoustu rumunských peněz – něco jsme si vyměnili sami, další jsme získali svým obchodováním – jenže jsme je neměli za co utratit. Nedokázali jsme si vybrat z těch několika suvenýrů, které tam nabízeli. A v obchodech nebylo ke koupi prostě nic, vyjma již zmíněných sušenek a sardinek.
Nakonec jsme poměrně hodně peněz utratili v místní herně. Hráli jsme tam kuželky. V knihkupectví jsem si koupila německo-rumunský a rumunsko-německý slovník. Číšník z naší hotelové restaurace nám nabídl ke koupi ovčí kožešiny, ale odmítli jsme – jak také nenápadně provézt přes hlídané hranice v parném létě kožešiny? Nějak nám pak v součinnosti s barmanem kdesi sehnal kvalitní a hodně drahý zahraniční alkohol – a tak jsme si domů vezli pravou anglickou whisky a francouzský koňak. Barman chtěl jakýkoli zbytek naší kávy i ten hrnkový vařič. Nechali jsme mu jej.
Hodně peněz jsme darovali místním dětem, i těm žebrajícím kolem vlaku. Paní pokojské jsem přenechala pro její dcery téměř všechno své oblečení, i dvoje plavky.
Vraceli jsme se domů s poloprázdnými kufry a smíšenými pocity, které přebily i krásné moře. Do té doby jsme neviděli takovou bídu. Stále více jsme si uvědomovali, v jakých lžích žijeme. Socialismus v Rumunsku rozhodně neznamenal blahobyt. A v podstatě ani jinde ne.
Mamaia v roce 2013. FOTO: commons.wikimedia, volné dílo
