Ale v tu dobu byl zrovna klid, tak jsem si ho všimla, už jak nakráčel do dveří. Pětiletý kluk v triku a kraťasech vstoupil rozvážným krokem, vážně se rozhlédl kolem sebe a nevzal si ani vozík, ani menší košík. Vozík by se mu při jeho velkosti asi blbě tlačil, košík nejspíš považoval za zbytečný, jako to dělají ti, kteří jdou jen pro pár věcí a nesou je v rukou. Nevím, jak se jmenoval, ale pokřtila jsem si ho Pepíček, protože jsem si zrovna vzpomněla na toho nezbedníka, o kterém koluje spousta vtipů.
Pepíček se na chvilku zastavil, rozhlížel se, možná zapřemýšlel, co kde najde, pak vystartoval jako raketa mezi uličky a zmizel mi z dohledu. Já začala markovat nákup staršího manželského páru, měli toho hodně a na kluka jsem zapomněla.
Pak chvilku nic, sáhla jsem pod sebe a lokla si vody z petky, kterou tam mívám po ruce. Najednou se objevil Pepíček, teď už se zas pohyboval pomalu, ruce měl v kapsách, došel k mé kase, zastavil se a koukal se na mě.
„Nic sis nevybral, chceš s něčím poradit?“ Usmála jsem se na něj.
„Vybral!“ Odpověděl pyšně, jako by mi chtěl dát najevo, že jsem úplně vedle. Vytáhl jednu ruku z kapsy, byla celá od čokolády, držel v ní zmuchlaný papírek od banánku v čokoládě, taky pěkně očokoládovaný ze všech stran a podal mi ho.
„Proboha, jak já mám teď tohle markovat, vždyť mi to čtečka neveme,“ pomyslela jsem si pro sebe, ale nahlas jsem řekla: „Koukám, že už jsi to snědl, počkej.“ Snažila jsem se ten papírek nějak urovnat, ale moc to nešlo, vzala jsem papírovou utěrku z role, co mívám po ruce a očistila ho aspoň tak, abych ten kód viděla a mohla ručně naťukat.
Pepíček na mě chvilku koukal, pak mu cosi došlo, vytáhl i druhou ruku z druhé kapsy a podal mi ještě jeden banánek v čokoládě: „Promiňte, já na něj zapomněl.“ Tenhle banánek nebyl sice rozbalený, jen trochu umatlaný od Pepíčkových rukou, ale pípnul, tak jsem ho mohla namarkovat za oba dva. V tu chvíli jsem si všimla, že má Pepíček od čokolády nejen ruce, ale i pusu.
„Počkej, stůj chvilku, nakloň se sem, prosím tebe,“ řekla jsem mu, sáhla pro další papírovou utěrku, nalila na ní pár kapek své vody na pití a zcela neprofesionálně maminkovsky otřela Pepíčkovi pusu. Pak jsem vzala další utěrku, zase ji navlhčila, podala mu ji a řekla: „Na, tumáš, otři si trochu ruce, ať si tu čokoládu nerozpatláš po celém triku.
Pepíček se zamračil, jakože proč mu nějaká cizí ženská říká, co má dělat, ale pak poslechl a aspoň trochu si vypucoval ruce. Nakonec sáhl do třetí kapsy, tentokrát do zadní, chvilku v ní cosi hledal, aby mi posléze s hrdostí dospěláka podal několik mincí na zaplacení.
Chtělo se mi strašně smát, ale v tu chvíli jsem se ještě ovládla, s vážnou tváří mu vrátila drobné a poděkovala za nákup. On též poděkoval, pozdravil, ruce vsunul zpátky do předních kapes, pravděpodobně poněkud začokoládovaných a svým typickým rozvážným krokem opustil náš krám.
To už jsem fakt nevydržela a rozesmála se nahlas, až po mně divně koukal jakýsi seriózně vypadající pán v obleku, který si k nám možná skočil z blízkého úřadu. Nevím, jestli mě měl za blázna, ale každopádně si po zaplacení dlouze a pečlivě kontroloval účtenku.
