Miloslava Richterová
6.11.2025 14:27
V období Dušiček mělo by vždy jít o vzpomínku a úctu k zemřelým a to by se měly učit také děti. Děkuji za článek, ale z kostlivce povykujícího a lezoucího z hrobu je mi trochu smutno.
Iva Bendová
6.11.2025 11:26
Je fajn, když mají lidé chléb a hry. Neslavím, nezdobím, ale neodsuzuji a klidně si o tom přečtu, pokoukám na fotky a všem ty strašidelně veselé chvíle přeji :-) Míšo, děkuji za zprostředkování.
Irena Mertová
6.11.2025 11:07
Pěkný článek, vnučkám by se to líbilo...
Daniela Řeřichová
6.11.2025 10:53
Míšo, díky za hezkou fotoreportáž. Je fajn, že jste se, sestřičky, pobavily a potěšily. Je fajn, že žijete v místě, kde se lidé dokáží domluvit na společných akcích. Je fajn, když se neřeší, co je nebo není importované, protože důležité je, aby si lidé navzájem dělali radost. My jsme s mužem a vnoučaty prožívali krásné společné aktivity ve vesnici, kde jsme měli 18 let chalupu. Jo, a už na základce jsme po brigádách v Modřanech vydlabávali cukrovou řepu a vkládali do ní svíčky.
Daniela Lender Chaloupková
6.11.2025 10:07
Paní Dagmar V. (6:30), ohledně Valentýna s Vámi naprosto souhlasím . Myslela jsem to jinak. Není nad každodenní projevy lásky. Ale tak, jako se na 1. máje líbáme pod třešní, tak si lásku vyznáváme i na Valentýna. Protože, jak jsem napsala, lásky není nikdy dost :-) Míšo, ještě jednou díky za počtení krásné fotky :-)
Šárka Bayerová
6.11.2025 09:16
Krásné fotky, hezký článek, ale... I když máme všichni kapku keltské krve v žilách, svátek náš není. Chápu, že děti jsou nadšené, ale (zase :-))... Prostě v tom lítají hlavně prachy. A k tomu ještě ty dýně! Ač jsem s nimi prožila kus života v Peru a v Mexiku a mám je doma indiánsky malované, do Čech mi nepasujou. Chybí tradice. Já osobně bych je tu pěstovala jen kvůli jejich květům a polévce z nich, kterou miluju. Dýňové polévce dýně jsem nikdy na chuť nepřišla. Ani v Mexiku. A že ji tam teda uměli! Prostě tam tradice je...
Dagmar Vargová
6.11.2025 06:30
Díky za "průkopnický" článek a hezké fotky. Chápu, že spousta lidí Halloween "nemusí". Mně vůbec nevadí. Jako dítě jsem mívala hrůzu z kostlivců, bála jsem se smrťáků s kosou apod. (hodně k tomu přispěly Andersenovy pohádky s děsivými ilustracemi ve staré knize, kterou jsme měli doma, už jsem o tom psala víckrát). A právě Halloween tu úzkost a strach jakoby zmírňuje a téma smrti ukazuje z jiného úhlu. Neumím to lépe vyjádřit... zkrátka je lepší se "skamarádit" se všemi těmi příšerkami, než z nich mít děs a noční můry.
A celou tu záležitost brát jako slavnost a vzpomínku na zesnulé - jak o tom psala Šárka B. ve skvělém článku o tradici v Mexiku. Já zase neuznávám svátek Valentýna, všechny ty kýčovité suvenýry, srdíčka, plyšáky se srdíčky... je to vyloženě komerční záležitost. Láska se má projevovat v každodenním životě a ne se obdarovávat "na povel" při svátku zamilovaných. Je to pouze můj názor a ještě jednou, Míšo, díky za tento příspěvek :-).
Daniela Lender Chaloupková
5.11.2025 22:01
Míšo, díky za skvělý článek a úžasné fotky :-)) Je výborné, že jste si to všichni užili :-)) Musím přiznat, že je tento svátek naprosto mimo můj akční rádius, ale Váš popis se mi moc líbí. Z novodobých importovaných svátků jsem vzala na milost jen Valentýna, protože lásky není nikdy dost :-))