Jak málo někdy rozhoduje o naší další budoucnosti. Jak málo stačí. Běžnou rutinu nahradíme něčím jiným. Něco uděláme jinak, a je to tu. Změní nám to život od základu.
Stalo se to také Mojžíšovi. V Knize knih čteme, že jako obvykle hnal svá stáda na pastvu, ale v ten den to udělal jinak. Namířil si to do míst, kde před tím nebyl. Hnal svá stáda až ZA step. (1) Tato, na první pohled nenápadná změna, mu změnila život. Až doposud si žil svoji rutinu, svůj obyčejný život pastevce, a najednou se stal lídrem, který dostal za úkol vyvést svůj izraelský národ z tři sta let trvajícícho otroctví v Egyptě, zpět do Palestiny, do země Bohem zaslíbené. Domů. Jak k tomu došlo?
Mojžíšův život můžeme rozdělit na tři části. V té první je zachráněn egyptskou princeznou, jinak by musel zemřít. Egypťané tímto drsným způsobem regulovali židovskou populaci. Vyrůstá v paláci a jak to líčí všechny filmy, nejspíš s budoucím faraonem. Toto krásné a bezstarostné období končí, když si uvědomí, že je také Žid, a zabije egyptského dozorce, který trýzní židovského otroka. (Pozn.: Původně přišli Izraelité do Egypta jako svobodný národ). Druhé jeho životní období začíná útěkem z blahobytu do pouště. Tam se ožení, má rodinu, ze sebevědomého egyptského dvořana se stává bezejmenným pastevcem. Toto druhé období končí, když se setkává s Bohem v hořícím keři. Ten jej posílá zpět do Egypta, aby odtud vyvedl stále dosti početný národ (odhadem 600 000 lidí) zpět domů, do Palestiny. Ta byla, a je dodnes, tou zemí, pro Izraelity posvátnou. V ten moment, kdy Mojžíš opouští svou rodinu na poušti i svá stáda a vydává se se svým bratrem Áronem do Egypta, se začíná jeho poslední, nejdramatičtější období jeho života.
Vraťme se ale zpět. Mojžíš žene stáda na místa, kde dosud nebyl (k Boží hoře Chorebu) a vidí zvláštní věc: hořící keř. Ale on hoří stále. Ne, že je za deset minut po všem. Pořád tam hoří. To Mojžíšovi připadá divné, a tak se vydá blíž, aby zjistil, co se to tam děje. Teď to přijde. Z hořícího keře se ozve hlas. (Na tomto místě si dovolím malou odbočku. Bůh je líčen jako ten, kdo mluví k člověku, lidským hlasem. Slyšitelným ušima. Co když Bůh mluví tak, že dotyčnému člověku vnuká - podsouvá do hlavy - nějakou myšlenku, o které ten člověk ví naprosto jasně, že to nemá ze své hlavy? Pak se celý rozhovor, o kterém se dočítáme, a který je velmi zajímavý, odehrává beze slov, pouze v rovině myšlenek.) Ale autor toho textu si je dobře vědom, že by na to starověký čtenář nepřistoupil, na nějaký dialog v hlavě, a tak raději volí jasnější a srozumitelnější způsob vyjádření a napíše: "I Hospodin promluvil z hořícího keře k Mojžíšovi."
Přinutí ho se zout. Čímž mu dává jasně najevo, že nepůjde o běžnou věc, ale o záležitost mimořádného významu. Mojžíš to pochopí zcela správně, protože se zuje, poníží se a navíc si přikryje tvář na znamení pokory a také bázně před Bohem. Zase velmi správně.
Ale co se odehrává potom, je zcela mimo moje chápání.
Bůh ho posílá do Egypta a nabízí mu roli Osvoboditele. Mojžíš to odmítá. Bůh ho přemlouvá a Mojžíš se pořád jenom vymlouvá. Pozorný čtenář je z Mojžíše naprosto vedle. Za prvé, co si to vůbec dovoluje a za druhé, co se to s ním stalo na té poušti? Vždyť on si nevěří. Vymlouvá se, že koktá, že se mu budou všichni smát. (Pozn.: Ano Mojžíš nejspíš koktal, proto mu Bůh nabídl Árona jako tiskového mluvčího). Je to něco neuvěřitelného, čeho jsme tady svědky. BůH SE TADY PONIŽUJE, PŘEMLOUVÁ HO A DOPROŠUJE SE ! Je to něco zcela ojedinělého. PROČ? Co je na tom Mojžíšovi tak zvláštního?
S Mojžíšem se během jeho života opravdu udála velká proměna. V mládí byl povrchní, sebevědomý a arogantní. Pak měl záchvěv slitování s židovským otrokem a v záchvatu prchlivosti zabil Egypťana, musel uprchnout a stal se naprostou nulou, bezvýznamným pastevcem. On, který poznal tehdejší blahobyt, spadl až na dno. Ztratil veškeré sebevědomí, aroganci, přestal si věřit. Koktal, zadrhával, celé dny s nikým nepromluvil.
Znovu se ptám, co je na tom muži tak zajímavého? Proč se o něj Bůh tak zajímá, že ho prosí? Suma sumárum: Bůh se doprošuje naprosto bezvýznamné nuly, bezdomovce, který si sám sebe neváží a sám sebou pohrdá.
Odpověď nalezneme, až se seznámíme s tím, jak Izraelité utečou z Egypta.
Bůh zřejmě potřebuje člověka, který je na něm úplně ve všem závislý, který ho hledá v zoufalých chvílích celým svým srdcem a spoléhá se na něj, ví že ho potřebuje. Že sám, bez něho, nic nezmůže. Takového člověka Bůh potřebuje. A Mojžíš je tím pravým člověkem, protože má všechny potřebné vlastnosti. Je jakýmsi prototypem věřícího.
A když tedy po velkém naléhání Mojžíš kývne, nastává pro něj největší dobrodružství jeho života, plné odvážných rozhodnutí, víry i samoty, vítězství lemované zoufalství, kdy před ním stojí výzvy nesmírného rozsahu a závažnosti. A na samém začátku toho všeho stálo rozhodnutí udělat běžnou věc jinak. Stojí za tím nepatrná předložka za. Mojžíš ten den hnal svá stáda za step.
(1) Ex 3,1 - ...
