Sjížděli jsme od Eibenthalu k Dunaji úzkou silničkou, která byla postavena na bývalém náspu zaniklé důlní železnice s kopce na hlavní silnici směrem do Oršovy, abychom pokračovali v naší letošní rumunské dovolenkové cestě. Ale dříve, než jsme plánovali vyrazit na jihovýchod a dále přes dunajský most v Ruse na bulharské severní pobřeží, chtěli jsme se ještě projet lodí po hladině přehradní nádrže Železná vrata.
Původně z Orsovy velkým výletním parníkem, ale posléze jsem změnil plán a z důvodu úspory času jsme využili možnosti exkurze malým motorovým člunem z osady Dubova.
Tok Dunaje soutěskou Železná vrata je asi 100km dlouhý, ale zde u Dubové jsou ty nejzajímavější partie. Z dvoukilometrové šířky se zde Dunaj v oblasti Malých a Velkých kotlů zužuje na 170 metrů. Na skalním výběžku se zde nachází nad současnou hladinou klášter. V jedné boční zátoce je ve skále vytesán soudobý reliefní portrét dackého krále Decebala o rozměrech 40 x 20 metrů na paměť jeho bojů s římským císařem Trajanem, který právě zde, nyní několik desítek metrů pod hladinou Dunaje přešel tuto řeku po vojenské římské silnici a mostě přes Dunaj v roce 101 našeho letopočtu. Brod, přes který do Dacie převedl Trajanaus svoji armádu, byl využíván i ve válkách mezi evropskými křesťanskými státy a osmanskými islámskými expedičními armádami, a to v průběhu sedmisetletého trvání těchto bojů hned několikrát.
Ve skále, tehdy několik desítek metrů nad brodem, nyní prakticky na úrovni hladiny přehradou vzdutého Dunaje, jsou dvě jeskyně, větší Ponicova a menší Piskebara, zvaná Veteraniho.
A nyní se již dostávám k tomu, co jsem slíbil, tedy k objasnění původu slova „veterán“ ve smyslu „vojenského vysloužilce“.
V letech 1683 – 1699 probíhala jedna z mnohých válečných epizod mezi křesťany a osmany. Připomenul jsem nedávno výročí porážky osmanů u Vídně, kdy byli Turci zatlačeni níže na Balkán, kde boje pokračovaly v různé míře až k vítězné bitvě křesťanské koalice u Zenty roku 1697 a posléze uzavřením dočasného Karlovického míru v roce 1699.A v tomto období se odehrává první dějství tohoto příběhu.
V roce 1692 se Turci opět pokusili o přechod Dunaje v oblasti Trajánova brodu v soutěsce Železná vrata. Této pohraniční vojenské hranici velel rakouský generál Friedrich von Veterani. Část jeho vojska o síle 300 mužů se opevnila v jeskyni Piskebara, odkud Vetraniho vojáci statečně bránili velké turecké přesile v překonání řeky. Nakonec ovšem podlehli a jeskyně, která byla na počest velitele pojmenována Veteraniho jeskyně, padla do rukou Turků.
Za Rusko-turecké války o devadesát let později opět Habsburští vojáci bránili Osmanům v postupu přes Dunaj a ve Vetraniho jeskyni a na opevněné redutě před jeskyní byla posádka několika set císařských vojáků, mezi nimi i čtyři setniny Brechanvillova 11. pěšího pluku z Písku. Jedním z nich byl i „strakonický dudák“ Jan Podrazil, který nejen hrál na dudy, ale byl i zdravotníkem a osvědčil se jako ostrostřelec, který sestřelil s tureckého člunu jednoho z velitelů tureckého vojska. V podání J.K.Tyla se stal insppirací pro hlavního hrdiny jeho hry „Strakonický dudák“. Ovšem strakonický dudák nebyl ze Strakonic, ale z Píseckého Záhoří.
Turci obléhali Vetraniho jeskyni celý srpen 1788 a nakonec dostali císařskou posádku Veteraniho jeskyně do bezvýchodné situace. Vzhledem ke známým islámským krutostem vůči zajatcům se vojáci rozhodli, že než aby padli do rukou už jeskyni obsazujícíchTurků, sami se vyhodí do vzduchu, což také učinili. Při výbuchu zahynulo 420 píseckých vojáků, ale také dost Osmanů. (A pak odkud vzali islamisté metodu sebevražedných atentátníků?!)
Ohromen morální silou císařských vojáků, nechal turecký velitel zbylé přeživší, včetně dudáka Podrazila, odejít a připojit se k Lacyho armádě , která ustupovala od hranic na Dunaji na sever do rumunského vnitrozemí. Vše zapsal „nemravný“ obrozenec Jan Jeník z Bratřic z 35. Wallisova plzeňského pěšího pluku ve svých vojenských memoárech.
Císařská armáda přeživší vojáky z Vetraniho jeskyně za odměnu propustila s výsluhou do civilu, což byl počin dosud neslýchaný, neboť se v armádách tehdy sloužilo doživotně. Zvěst o neobvyklém propuštění vojáků do civilu byla takovou senzací, že se o ní mluvilo ve všech tehdejších armádách.A tak propuštění armádní vysloužilci z Veteraniho jeskyně, zkrácene „veteráni“, se po té stali prvními nositeli od té doby celosvětově používaného termínu pro vojenské válečné vysloužilce. A protože ti první "vetráni" byli vojáci píseckého pluku, tedy Češi a Sudetští Němci, tak Čechy daly světu nejen slovo "pistole" a "robot". ale i svým podílem i slovo "veterán".
Jo a já jsem v té Veteraniho jeskyni byl na den přesně 230 let od sebevražedné expoloze. Náhoda, osud?
