Osobní listopadové vzpomínání
Ilustrační foto: Pixabay

Osobní listopadové vzpomínání

18. 11. 2025

Kde jsem byla a co jsem dělala 17. listopadu 1989, přesně nevím. Zřejmě jsem, jako každodenně, pečovala o našeho tehdy čtyřměsíčního syna. Ostatně o tom, co se děje v Praze, jsme nic nevěděli.

Až druhý den přišla sousedka, která měla telefon, že mi volá bratr – emigrant. A ten mi sdělil, že v Praze se cosi děje, ať pozorně posloucháme Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky.

A patří ke koloritu tehdejších časů, že ačkoli jsme měli o telefon požádáno již několik let, stále jsme ho neměli. Volat jsme chodili k ochotné sousedce, která měla ovšem tzv. podvojku s jednou horlivou soudružkou, členkou KSČ. A tak jsme byli opatrní.

Jako mnozí jiní jsme žili tak, ať nebudíme pozornost, a vedli jsme v podstatě dvojí život. Co se říkalo doma, nesmělo se říkat na veřejnosti. Informace z poslouchaných stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky musely také zůstat doma.

A zase vzpomínka – každodenně jsem jednu dobu u snídaně poslouchala právě Svobodnou Evropu a spolu se mnou má tehdy tříletá dcerka. A tak jsme jednou spolu přišly do školky, kam právě nastoupila nová soudružka ředitelka. A právě ta stála v šatně, kde se moje dcerka převlíkala a kde začala spontánně zpívat tolikrát slyšenou znělku a do toho recitovala: „Hlásí se svobodná Evropa. Tady je Karel Moudrý a Události a názory.“ Nebyla jsem schopna slova. Dívala jsem se z dcerky na soudružku ředitelku, zavládlo ticho a do toho mne soudružka ředitelka požádala, ať s ní jdu do ředitelny. Kráčela jsem za ní a v duchu si nadávala do pitomců hloupých, představovala jsem si, že mne vyhodí z univerzity, byla jsme v předposledním ročníku, bylo mi až špatně. V kanceláři se mne soudružka ředitelka zeptala, jestli bych nedělala předsedkyni SRPŠ. O tom, co slyšela, se nezmínila. Já taky ne. A tak horlivou a spolupracující předsedkyni SRPŠ, jakou jsem byla já, měla málokterá školka.

Do KSČ jsem nevstoupila ani po druhé nabídce, manžel rovněž ne. Byli jsme typická mlčící většina, ale všudypřítomná lež nám vadila stále více.

O disentu a bídnosti socialismu jsme poslouchali na výše uvedených rozhlasových stanicích.

V září 1989 se nám dostalo privilegia vyjet podruhé v životě na „Západ“, tentokrát na pozvání mého bratra – emigranta, který se musel zaručit, že za nás uhradí veškeré náklady. Již o dva roky dříve jsme byli na společné vízum získané přes kamaráda komunistu v Rakousku a Itálii, takže prvotní šok jsme měli za sebou. Tentokrát jsme tedy vyjeli do Mnichova a mimo jiné jsme se tam setkali se spolupracovníky a kamarády mého bratra. A ti nám tvrdili, že v Československu režim brzy padne. Vehementně jsem je přesvědčovala, že se mýlí, že tam nežijí, že tomu nerozumí a že nemají pravdu. Měli.

Koncem října jsme navštívili Prahu a tam byli náhodnými svědky demonstrace na Václavském náměstí 28. října. Skandování „Svobodu!“ slyším dodnes. Také si velmi dobře pamatuji na všudypřítomné antony, štěkot psů – a svůj strach. Bála jsem se i jen přihlížet. Manžel byl statečnější a chtěl se účastnit protestů. Pohádali jsme se – já argumentovala dvěma malými dětmi doma. Nešli jsme. Jen koukali.

A pak jsme tedy v listopadu začali sledovat dění v Praze, nejprve na zahraničních stanicích, pak už i v české televizi. Před stále zapnutou televizí se povalovalo naše miminko a naše tehdy už devítiletá holčička koukala s námi a trochu nechápala, co se to děje. Dodnes si pamatuji tu euforii spojenou s dojetím. Plakali jsme, když paní Kubišová zpívala Modlitbu i když pánové Gott a Kryl zpívali hymnu. Nevěřícně jsme sledovali statisíce lidí na Letenské pláni, poslouchali biskupa Malého a Václava Havla.

Manžel organizoval stávku na gymnáziu, kde učil. Já – tehdy na mateřské dovolené – jsem nosila jako jedna z prvních v naší vesnici trikolóru.

A zase vzpomínka – šla jsem si do školy, ve které jsem učila, pro peníze – s trikolórou na klopě a miminkem v náručí. A když jsem stoupala do schodů, soudružka zástupkyně a kovaná komunistka na mne křičela, ať si tu trikolóru okamžitě sundám, jinak že nesmím vstoupit do školy. Přemýšlela jsem, jak se ubráním, pokud se soudružka neudrží a napadne mne – měla jsem v ruce synáčka. Soudružka nakonec zmizela ve své kanceláři a zlostně práskla dveřmi.

A události se řítily mílovými kroky a každý den přinesl něco nového. Přesto se lidé báli, ostýchali, dlouho se neodvažovali věřit.

Měsíc od založení Občanského fóra v Praze jsme se zase dívali na televizi a na naše děti a pak jsme si s manželem položili otázku – Co řekneme našim dětem, až se jednou zeptají, co jsme my dva dělali v době Sametové revoluce?

A tak manžel napsal pár plakátů, ty jsme večer vyvěsili po vesnici. A po dlouhém přemýšlení jsme oslovili pár přátel, kteří se nebáli jít do toho s námi.

Založili jsme v naší vesnici Občanské fórum – přesně měsíc od toho pražského, a přece jako jedni z prvních na venkově v našem okrese.

Události pak nabraly spád, došlo k mnoha změnám v naší vesnici, v naší vlasti, v našich životech.

Těch 36 let uběhlo hodně rychle, jak už tak život letí. Při pohledu na našeho syna si uvědomujeme, jak dlouho už máme svobodu. On se v roce 1989 narodil, a tak už celý život žije svobodně.

Bylo to nádherné období, nedá se zapomenout.

A přes všechny nedostatky i určitá zklamání je stále co oslavovat.

I letos jsme si připili.

 

 

 

 

sametová revoluce vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Blanka Lazarová
Renato, děkuji za sdílení vašich "štrápácí" s totalitním režimem. Na to se nedá zapomenout. Ani na ty všechny problémy a ani na tu euforii, kterou jsme tenkrát prožívali.
Jiří Buzický
Kdy jsem si byl jistý, že se převrat povedl? Ve středu 22.11., kdy se pokusily Lidové milice obsazovat Prahu, ale posléze byly odpoledne staženy. Měl jsem pracovní cestu do Modřan, šel jsem z Krče pěšky, nic nejezdilo a na Meteorologické ulici se z mlhy vždy po několika desítkách metrů z mlhy vynořovaly postavy milicionářů v plné zbroji. Byl jsem tam široko daleko jediný " civil", navíc s trikolorou na klopě, tehdy jsem se opravdu obával, že mě nějaký zanícený milicionář odpráskne. Byli to milicionáři ze Státních lesů ze Sušice, alespoň to měli napsáno na autobusu. Odpoledne je odvolali a v podvečer jsem je viděl odjíždět z Vyšehradu. To byla jedna indicie, že se převrat povedl. Druhá byla, že když jsem se vrátil z oné pochůzky do Modřan zpět do Krče na pracoviště, estébáci a komunisté z mého pracoviště zakládali podnikové Občanské fórum. Byli to ti, co na mne rok před tím řvali, že se mnou dělnická třída zatočí a poslali vyšetřovatele z StB, kteří se mne snažili konstrukcí "případu" 14 měsíců dostat "do tepláků" a jak mne sdělil "ten hodný" dr. Nord, když mne nabádal abych se nesmál a přiznal se, "ten zlý" pplk. Borovička mi chystá sazbu 4 -10 let.
Zuzana Zajícová
Moc hezké vzpomínky... já jsem měla děti trochu větší a navíc jsme bydleli v centru Prahy. Proto jsme chodili na všechny demonstrace a věděli, co se děje. Dodnes je pro mě 17. Listopad nejdůležitější svátek.
Soňa Prachfeldová
Nezapomenutelné vzpomínky. Jak jsem šla šťastná, že ten hnusný režim padnul. M napůl německá rodina, strýc emigroval do NSR a moje babička, moje milovaná Ona už ho do smrti neviděla. A ještě nám ukradli domek a vystěhovali. Kruté časy, nikdy více. Jsem dojatá, záběry z těch let, jak jsme byli šťastní a doufám, že naši potomci nikdy nepoznají totalitu.
Mirek Hahn
Díky za článek. Dobře se čte.
Jiří Buzický
Kvízová otázka pro Pražáky a znalce Prahy: Kde byla vyfotografovaná tramvaj č 17, která je na úvodní fotce?
Šárka Bayerová
Renato, díky za vaše vzpomínky! Krásně napsané, mimochodem...
Jiří Buzický
Paní Pospiechová, té demonstrace 28.10.1989 jsem se zúčastnil spolu se svojí ženou. Vodičkova ulice, když jsme přicházeli, byla plná antonů a autobusů s policajty s dlouhými bílými obušky a štíty. Ti pak uzavřeli Václavák a hnali nás dolů na Můstek. probíhali jsme průjezdy až jsme se dostali na Staromák , tam v 16 hodin vzniklo ono pověstné zvonění klíči a Kaprovkou k Rudolfinu. Dav chtěl na Hrad, ale most policie zablokovala a od národního jely antony a obrněný transportér. Tam nastala má "hvězdná chvíle", kdy se dav otočil na úprk a manželka a já jsme běželi v první řadě v "vedli" celou demonstraci směrem k Pařížské. Tam jsme narazili na milicionáře se samopaly. Byli to dědulové z Kladna a já s nimi dojednal volný průchod. Z demonstrace jsme šli až večer k rodičům, kteří nám hlídali děti,m šestiletou a dvouletou. Když jsme dorazili, maminka-učitelka se podivovala, že jsme tam dorazili. Na otázku, proč by ne, odpověděla:"Myslela jsem, že vás zavřeli, tak jsem umyla holky a dala je spát.!". Možná, že o tom někdy napíšu. Třeba k 28.řijnu za rok. Byla to dost divoká, ale zajímavá a dobrodružná doba. Jsem rád, že jsem ji mohl prožít tak, jak jsem ji prožil.
Iva Bendová
Moc hezky a poutavě popsané, děkuji.
Daniela Lender Chaloupková
Paní Renato, VELICE děkuji za Vaše krásně sepsané osobní vzpomínky. Co jsem dělala 17. listopadu 1989 si nevzpomínám, ale o pražských událostech jsem se podrobně dozvěděla přesně týden poté - 25. listopadu. A to na své první mezinárodní kočičí výstavě v Brně, kam přijeli studenti s fotografiemi a svým vyprávěním. Poté už události nabraly spád, a to i v mém osobním životě. Kromě jiného si vzpomínám, jak mne můj, tehdy čtyřletý syn, bral kolem krku a ptal se: "Mami, ploč blečíš?" Jenom doufám, že se diskuze pod Vaším článkem nezvrhne tak, jako pod jiným, podobným, věnovaným listopadovým událostem. Ještě jednou děkuji :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 47. týden

Tento týden nahlédnete do světa zvířat. Možná se prostřednictvím tohoto kvízu dozvíte o zvířatech něco, co jste nevěděli. Nebude to lehký kvíz...