Pracuji již čtyři roky jako kustodka v galerii a tvrdím, že jsme babka, která hlídá umění a za peníze si chodí číst. Tedy jen v okamžicích, kdy umění nikdo neobdivuje.
12. 11. 2025
Dnes vernisáž dvou skvělých dam. Šperků Marie Němejcové a grafik a koláží Jany Vackové. Spousta návštěvníků, kytek a gratulací k vystavenému. Taky trochu úvodního slova a hudby. No a pak už s kolegyní podáváme vínko a slané tyčky. Potkáváme známé tváře, odebíráme umělkyním květiny, strkáme do kyblíku a posloucháme a přikyvujeme a s ostatními chválíme.
No a pak uklízíme, myjeme nádobí, Já se těším na zítra, kdy mám službu a vše si v klidu v prázdné galerii prohlédnu.
13.11.2025
Otevírám dveře galerie, nasaju známou vůni. V klidu se kochám umem dvou dam a přemýšlím, jestli si nemám koupit jeden krásný šperk. Náhrdelník s náušnicemi. Pak sedím za stolem, zvon na kostele bije poledne, projede tramvaj, loupu si pomeranč. Otevírají se dveře a vchází starší dáma. U starších dam vždycky hádám, jestli si bude chtít popovídat nebo ne. Dáma pozdraví a v tichu si věnuje umění. Pak přece jen promluví.
„Víte, já umění moc nerozumím. Umím rozlišit na líbí a nelíbí, ale do galerií chodím moc ráda, obdivovat um a dovednost, nápady, inspirovat se. Já jsem lingvistka. Celý život jsem učila a nejradši malé děti němčinu. Když jsme dospěli k těm nezáživným předložkám, vytáhla jsem svého oblíbeného hadrového hada a s hadem jsme lezli
Na stole
Po zdi
Ze šuplíku
Do krabice..."
Dáma vyprávěla tak sugestivně, že jsem začala z hlavy lovit své pochabé znalosti a snaživě překládala a opakovala učivo, až jsem zjistila, že jsem měla hodinu němčiny zdarma.
Dáma si povzdychla a s uspokojením pravila.
„To jsem si zase hezky zaučila. Hnětla jsem Vás jako těsto.“
„Však jsem taky pěkná buchta,“ smála jsem se a zvala dámu na příští výstavu.
Šperk už si nekoupím. Během odpoledne jsem ho prodala a ještě jeden další.
18.11.2025
Den má barvu šedou. Venku nevlídno a mlhavo, vyhlídky na tanečky s prachovkou a vysavačem taky nejsou lákavé. K obědu mě čeká žemlovka od včerejška. Proč já sama sebe týrám takovým jídlem. I když včera mi velmi chutnala. Vařit pro jednoho je logisticky náročné. No, nevadí. Odpoledne mlha nemlha, půjdu na chvilku ven a po cestě se zastavím v rybárně. Koupím si nějakou dobrou rybičku na zítra. Docourala jsem se až k Borskému parku. Hned u prvního vchodu sedí na lavičce tři bezdomovci. Asi domovní schůze nebo co. V rybárně mě čeká překvapení. Tři prodavačky, všechny v erárním černém mundůru mají ve vlasech připnutý stylový fascinátor. Jedna růžový, jedna svítivě zelený a černovlasá dáma žlutý.
„Něco slavíte?“
„Ne.“
„Tak vánoční výzdoba?“
„Ne, my jsme si jen chtěly udělat radost a trochu to tu rozsvítit.“
Vida, obyčejné obrovské mašle s peříčky. Dámy jsem pochválila a hned jsem měla lepší náladu. Doma jsem vytáhla ze skříně novou vlněnou deku, kterou jsem si přivezla z Uherského Hradiště a chtěla si ji na pohovku dát až k vánocům. Zapálila jsem voňavou svíčku, taky vánoční, uvařila si čaj a šla si číst novou knížku. Nakonec, zítřek mi nikdo neslíbil.
Kdo jste?
Vás neznám dosud
Jen považte
Jsem váš osud
Cože? Vy mizero
Vzal mě na víno
Neměl patent na život
A já?
Jednou čehý
Pak zas hot
A na dně byla pravda
Ťukla jsem si s osudem
Ještě tu chvilku pobudem
