Baběnka Boženka byla velmi činorodá a mimo jiné také aktivně působila v Československém červeném kříži. Spoluorganizovala zájezdy, návštěvy kulturních zařízení, podporu lidem v nouzi i praktickou výuku první pomoci na školách.
Dokázala mě vtáhnout do spolkového dění dřív, než jsem stihla protestovat. Jen ruční práce jsem si vyjednala jako zakázanou zónu – pro bezpečí všech.
Baběnky se ale také skvěle bavily. Kromě charitativních a vzdělávacích akcí měly v diáři mnoho oslav a žádnou kamarádku nenechaly na holičkách, ať už byla doma nebo v nemocnici.
Jednou z hezkých tradic byla mikulášská obchůzka, do níž mě obsadily rovnou jako samotného světce.
Vytvořily ornát i mitru, pod kterou jsem schovala své dlouhé vlasy, a já se již jen dovybavila bílou vatou, lemující obličej.
Naše družina byla zvláštní tím, že v ní chyběli andělé – zato čertů bylo jako naseto. A baběnka Boženka mezi nimi zářila svými kreativními nápady.
V podvečer jsme rozveselené obcházely spřátelené rodiny a velké finále se vždy konalo u nás – s domácím vaječným koňakem.
Když jsme se po osmi letech přestěhovali do vlastního, převzaly tradici naše děti se svými kamarády. Já jim dělala nenápadný doprovod, protože na Starém Městě tehdy zuřila regulérní „konkurence mikulášských družin“.
Pak se z dětí stali rodiče a největší hvězdou pro vnoučata byl vždy čert.
Této výsady si mnoho let užíval dědeček. Párkrát se omluvil studentům na fakultě za zkrácený seminář, ale důvod „vejdlejšáku“ jim byl sympatický.
Ani dnes, když jsme už všichni dávno dospělí, si den sv. Mikuláše bez příchodu pekelné bytosti neumíme představit.
Odměnou za písničku nebo básničku jsou jablíčka, ořechy, mandarinky, občas i uhlí nebo brambora – a hlavně po čertech dobrá čokoláda. A to vše zabaleno do neviditelné krabice s nápisem Radost.
Ať už slavíte, nebo ne, posílám všem velkou nůši andělské předvánoční nálady.
