S manželkou jsme si plánovali, co všechno v penzi prožijeme. Osud to zařídil jinak. Zůstal jsem sám. A byl jsem překvapen, jak hodně žen má pocit, že když muž zůstal sám, je určitě nešťastný, bezmocný, politováníhodný. Že potřebuje pomoc a péči jako by byl zatoulané štěňátko.
Myslí si to obě moje snachy, obě moje vnučky. Jsou to hodné holky. Jen si nedají vysvětlit, že nechci trávit Vánoce ani u jedné z nich. Jistěže k nim rád přijdu, jsem rád, že mám rodinu, kdo by nebyl? Ale ony trvají na tom, že jeden rok musím 22. prosince nastoupit u jedné z nich a pobýt až do 26. prosince. Další rok totéž u druhé z nich. Pěkně podle rozvrhu, změny jsou vyloučeny. Dostanu tam k dispozici gauč v malém pokojíku, snacha mě obskakuje, měl bych být šťastný. Jenže mě fakt nebaví poslouchat řeči, že bych si neměl dát čtyři plátky vánočky, ale jen dva a doplnit to jogurtem, tedy bílým jogurtem s nula procent tuku. Když jsem si dal do lednice jogurt smetanový borůvkový, který mám rád, byla přednáška o jeho škodlivém složení plném éček. Snacha a vnučka velmi dbají na zdravý životní styl, jsou šikovné, pracovité, cvičí, vypadají skvěle. Stejné je to i v rodině druhého syna. No a moji kluci jsou rádi, že jim to v rodinách klape, že mohou vydělávat peníze, věnovat se koníčkům. Na Vánoce sebou praští k televizi nebo si vyjedou na hory s kamarády a mě předhodí svým ženám a dcerám jako zvířátko, které potřebuje vychovávat.
Přeháním. Vím, že mnoho lidí by bylo rádo, kdyby o ně někdo na stará kolena takto pečoval. Jenže je to únavné. Já bych si chtěl zapnout počítač, otevřít si víno a dát si uherák. To v rodinách mých synů nelze. Salámy jsou na seznamu život ohrožujících potravin, k dispozici je výhradně šunka s nejvyšším obsahem proteinů. Vůbec mi nechutná.
Loni jsem oznámil, že na Vánoce nepřijedu. Snacha se naštvala, druhá hned volala, že mám přijet k ní, že ví, že u ní jsou Vánoce příjemnější. Vysvětlil jsem, že je mám rád obě, ale že prostě chci být sám. Pak volaly vnučky. Taky jsem jim to vysvětlil.
Bylo 22. prosince a zvonila mi u dveří sousedka. Ptala se, co se stalo, proč nejedu k mladým. Zřejmě je to její rituál, že každý rok sleduje, jak mě nakládají a odvážejí. Řekl jsem, že chci být doma. Zaradovala se. Cituji: „To je, Zdeňku, běžné, že si my starší s mladými nerozumíme, netrapte se tím, zvu vás na Štědrý večer k sobě.“ No z deště pod okap, jak se říká. S díky jsem odmítl. Vypadala naštvaně.
Pak mi Vánocům přála kamarádka. Když jsem se podřekl, že jsem sám doma, další den stála za dveřmi s krabicí jídla. Seděla u mě tři hodiny, až jsem se bál, že nikdy neodejde.
Letos se už v říjnu všichni ptali, jestli budeme o Vánocích společně. Snachy, vnučky, dvě sousedky, které žijí také samy, kamarádka, dokonce dvě bývalé kolegyně z práce. Ty měly děsivou nabídku, cituji: „Zdeňku, my trávíme Vánoce vždy společně, je nás pět ženských, to by bylo super, kdybys byl s náma.“
Tak jsem se domluvil nakonec tak, že na první svátek zajdu na oběd k jedné snaše, na druhý k druhé. Ale žádný dlouhodobý pobyt, žádné přespávání, pěkně pomažu domů. Sousedky už jsou naštvané, takže nepřijdou. Kolegyně se urazily, že jsem jejich nabídku na hromadné Vánoce nepřijal, takže z této strany nebezpečí také nehrozí. Kamarádka je taky naštvaná, protože jsem odmítl její návrh strávit Štědrý večer u ní. Myslím, že letos budou moje Vánoce fajn.
Ale je to krásný pocit, když má o vás zájem tolik ženských. Kdyby mi bylo o čtyřicet let méně, docela bych si to možná užíval. Ale starý medvěd je už rád ve svém brlohu.
(Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenáře, který si nepřál uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
