Pro jistotu jsem si přetáhla pokrývku přes hlavu a pokusila jsem se znovu usnout. Marně. Vtíravé hvízdání se ozývalo v pravidelných intervalech. Nakonec mě nezvyklé zvuky přinutily vylézt z postele a hledat, odkud se berou. Otevřela jsem okno do ulice a zachvěla se v proudu ledového vzduchu. Skřípání okna probudilo i manžela.
“Co blbneš? Proč větráš?” ozval se dost nerudně a také si instinktivně přitáhl pokrývku.
“Poslouchej, něco tu odporně hvízdá.” hledala jsem parťáka pro lokalizaci nezvyklého zvuku.
“Já se z tebe zblázním! Nic neslyším. Zase se ti něco zdálo.” vrčel nesouhlasně.
Na ulici pod okny byl klid. Nikde ani živáčka. Zavřela jsem okno a neochotně zalehla. Docela naštvaná. Na svůj věk slyším až moc dobře, nikdo mi nebude vykládat, že se mi to zdálo.
Po chvíli se do klidu naší ložnice vkradl vtíravý zvuk znovu. Spát se v tom rozhodně nedalo. Myslím, že uhodnete napoprvé, kdo zase vstal a začal pátrat. Samozřejmě já. A za chvíli jsem byla na stopě. Otevřela jsem dveře do koupelny. Po několika vteřinách mě příšerně hlasité a vlezlé zakvílení málem srazilo k zemi. Měla jsem jasno. Ozýval se detektor oxidu uhelnatého, který jsme kdysi před 10 lety umístili na nejvyšší poličku naší koupelny.
Teď už vstal i manžel. I když byl pořádně rozespalý, opakované výstražné signály přístroje ho přinutily vyšplhat na židli. Po krátkém šátrání rukou naslepo na téměř nepoužívané koupelnové poličce hlásič našel a podal mi ho. Na displeji svítilo výmluvné slůvko End. V atmosféře kombinující rozespalost a naštvanost mi docvaklo, že asi končí životnost tohoto přístroje. A ten nás na tuto skutečnost dost nevybíravě upozorňuje. Klidně uprostřed stědrovečerní noci, kdy většina lidí v našem bytovém domě už spí.
Moje představa, že stisknu nějaké tlačítko a hlásič tím navěky umlčím, byla značně naivní. Přístroj měl sice jen dvě tlačítka, ale jejich mačkání v různých kombinacích nepřineslo požadovaný efekt. Nezbývalo, než najít brýle a rozluštit miniaturní anglické nápisy u tlačítek. Ani to nepomohlo. Hlásič pravidelně houkal v našich rukou a s každým trýznivým zvukem rostla potřeba přístroj umlčet navěky. Vyhození z okna mi nebylo odsouhlaseno. Můj muž se rozhodl, že k znehodnocení přístroje použije násilí, já jsem si šla promluvit s AI (jak jinak). Zařízení zatím spočívalo v kyblíku, zadušeno jedním polštářem zespodu a dalším zvrchu. Zatímco muž hledal pořádné kladivo, já zpovídala AI. Ta radila a radila, ale nic nepomáhalo. Až po upřesnění typu detektoru CO2 si vzpomněla, že by mohlo pomoci vyjmout baterii. Ale jak, když v přístoji byla integrovaná lithiová baterie s životností 10 let a hlásič se nedal nijak otevřít?
Moje koketování s AI přerušla rázná rána kladivem. Úderem se odloupla zadní strana přístroje. Nápis End však zarputile svítil dál. Před další ranou z milosti jsme si naštěstí všimli drobného anglického textu, který se skrýval pod odstraněnou zadní stěnou přístroje. Obsahoval stručný návod, ze kterého jsme se konečně dozvěděli, jak odpojit baterii. Stačilo šroubovákem zajet to úzké štěrbiny po straně a detektor CO2 se odmlčel navždy.
Následovaly okamžiky rozpačité úlevy. Vychutnávali jsme si posvátné noční ticho. Ale zároveň jsme si připadali jako Pat a Mat. Dvěma rozespalým seniorů se podařilo ve štědrovečerní noci definitivně umlčet kvílející detektor!
