Stanislava Honcová
2.1.2026 20:12
Dlouho jsem nic nekomentovala, ale tenhle článek mne vzal za srdce. Věřím ( a moc bych Vám to přála ), že se ještě může situace změnit, když na tom bude zúčastněným záležet. Já mám vnučky v USA. Dcera na ně mluví jen česky, i když jí holky ( pro mne pochopitelně ) většinou odpovídají anglicky. Když začínaly pobírat rozum, táta ( Američan ) jim vysvětlil, že čeština je jejich rodný jazyk ( holky mají občanství USA i ČR ) a že je důležité jazyk umět a používat ho. Asi nikdy v životě nezapomenu na setkání s tou starší, když jí byly necelé tři roky a přijela ( kvůli narození sestřičky ) po roční pauze. Bála jsem se, že kontakt bude těžké navázat, ale opak byl pravdou. Nadšení v očích, které s obdivem říkaly: "Tak Ty jsi ta moje babička"? Spousta lásky. Uvědomila jsem si, že za tím bylo mnoho hodin "pohádek o babičce, která žije za devatero horami a moři", které dcera Malvínce asi vypravovala. Čas letí. Letos už se hlásí na univerzitu. A přiznávám, že mne dojalo, když mi vypravovala, že na přihlášce byl dotaz: "Čím jste výjimečná?" její odpověď byla: "Umím dobře česky a babička v Čechách mne naučila šít".
Daniela Lender Chaloupková
2.1.2026 19:30
Míšo, kratince jsme se tohoto problému dotkly na setkání. Nejsem typ, který by vyzvídal nebo poskytoval nevyžádané rady. Zmíním tedy svou osobní zkušenost. Žijí-li naši potomci v cizině a mají dítě nebo děti, je potřeba, aby na ně a s nimi hodně a pravidelně mluvili rodnou řečí, v našem případě tedy česky. Prohlížení fotografií z dětství, nás jako maminek a jich jako malých dětí ve věku těch svých současných, vzpomínání na různé lumpárničky, s nimiž nás zlobili, výlety, školní zážitky atd. atd. Aby si vnoučata učinila jakousi představu a pomyslnou vazbu na nás jako prarodiče a rodnou zemi své matky nebo otce. Při osobním setkání na dítě "netlačit", nechat ho rozkoukat, ono přijde samo. Vinu si rozhodně nedávej, studu a lítosti se nepoddávej, a slovům svého otce za pravdu nedávej. Více možná někdy osobně.
Zuzana Pivcová
2.1.2026 19:27
Míšo, rozhodující asi je, jak u nich mluví doma. Já mám bývalou kolegyni, jejíž syn se oženil do Finska, má tam rodinu. Matka je Finka, s dětmi mluví finsky, otec s nimi mluví zásadně česky. manželé se baví anglicky, děti mezi sebou doma finsky. Je to směsice jazyků. Ale když přijede babička z Budějovic s vnučkou, což je několikrát do roka, tak kdo může, mluví česky, právě tak, jako když finské děti jedou sem. Moc se mi to zamlouvá. Věřím, že si Tvá vnučka trochu později také češtinu osvojí.
Daniela Řeřichová
2.1.2026 19:25
Míšo, chápu že jsi smutná, náš život je hlavně o představách... Pro tříleté dítě je to moc nových vjemů. Pokud budete víc v kontaktu, tak to bude jiné. Děti jsou nevyzpytatelné. Mám v tomto věku praneteř (mluví německy) a vyženěnou pravnučku (mluví česky) a používám především nonverbální komunikaci. To funguje. Neboj, to se srovná. :-)
Jan Zelenka
2.1.2026 19:06
Život v cizině dokáže rodiny, bohužel, vzájemně odcizit.
Anna Potůčková
2.1.2026 19:03
Míšo je to určitě těžké pro Tebe i vnučku. Vnučka je malá, navíc chybí častý kontakt a pak v tom je háček. Vše se může změnit během dalšího zejména rozumového vývoje vnučky. V Tobě chyba nebude, v tom bud klidná a netrap se tím.
Dana Straková
2.1.2026 19:03
U syna, to jsem byla ještě mladá, jsem to tolik neřešila, ale vnuka bych byla bývala nejradši roztrhla... No a za čas ho to přešlo. Ale potom nás ještě čekala puberta, násobená rozchodem jeho rodičů a střídavou péčí a "výchovou" z jedné strany synovou druhou manželkou která sice perfektně zvládá výcvik koní, ale pro cizí dítě jí trochu chyběl nadhled a empatie a z druhé strany často se střídajícími partnery jeho matky...
Tak nezoufej a doufej, určitě bude líp.
Dana Straková
2.1.2026 18:57
Míšo, nebuď z toho smutná. Nikki bude zřejmě právě v období vzdoru, kdy děti kolem tří let zkouší, co si mohou dovolit. U nás jsme sice všichni mluvili stejnou řečí, ale domluva taky nebyla jednoduchá. Z milého chlapečka se nám najednou stal protivný spratek a mně připadalo, že to nikdy neskončí.
Soňa Prachfeldová
2.1.2026 17:55
Míšo, nebuď smutná. Vnučka je ještě moc malá, častý osobní kontakt není, tak není divu. Netrap se, za to nemůže nikdo.
Zdeněk Pokorný
2.1.2026 17:45
Chápu naprosto. Cítím s Vámi. Ale jak píší všichni přede mnou, buďte klidná.
Načíst starší příspěvky