V prvním čtvrtletí roku jsem dopsala poslední, pátou povídku a rukopis pod názvem Vesnická pětka jsem se jala nabízet po nakladatelstvích českých. Stejně jako u prvotiny Láska podle Párala jsem začala u nakladatelství Host, kterého si vážím a knihy v něm vydané patří mezi mé nejoblíbenější. Sice jsem opakovaně neuspěla, ale opět jsem si vychutnala jejich zamítavou odpověď. Žádné jiné nakladatelství totiž neumí autora odmítnou tak příjemně, s takovým taktem, nebojím se říci až půvabem, jako právě Host.
Pokračovala jsem do nakladatelství MOTTO, jehož produkci také velice dobře znám a vím, že zde nevycházejí pouze literární skvosty, ale i běžná komerční literatura.
Čekání na jejich ortel jsem si krátila psaním knihy nové, tentokrát humorné z prostředí finančního úřadu a přemítáním, zda je morální, oslovit více nakladatelství najednou. Vzhledem k dlouhým termínům, které na vyjádření nakladatelství mají, jsem nechala morálku stranou, protože čas běží a roky a roky se mi čekat nechce. Vrstevníci Íčkaři mě určitě chápou, čas nepracuje pro nikoho z nás, že. To jsem už konečně uvedla jako motto mé prvotiny Láska podle Párala:
Někdy to ženská prostě vydrží strašně dlouho nic nenapsat, jen tak žije, pracuje, stará se, pozoruje a přemýšlí o všem, co vidí, slyší a prožívá. Sem tam sice něco v duchu okomentuje a něco ji napadne, ale má tolik práce, že ten proud povinností zase ty komentáře a nápady pryč odnese. Ale také se hodně směje a sní, celý život se směje a sní, nejen v mládí, to se málo ví. Ale především pořád čte, to patří k životu jako vzduch.
A pak najednou pan Čas milostivě povolí vodítko nebo otěže, chcete-li a ona se posadí ke klávesnici, která už neslouží jen k práci a najednou se ty nápady, vzpomínky, pocity, sny a humor přenášejí na papír, až se sama diví, kdeže to vše uloženo bylo. Ale pozor, pan Čas už to dlouho nedovolí, takže je třeba nezahálet.
Oslovila jsem tedy další nakladatelství, přičemž jsem k rukopisu přidala ještě dvě povídky a přejmenovala jej na Boženku a disidenty, podle jedné z povídek, protože Vesnická sedma se mi nelíbila.
Bohužel jsem neuspěla ani po přímluvách spisovatelských hvězd jako jsou Štěpán Javůrek a Babora Šťastná, povídky prý nejsou čtenářsky atraktivní, takže se vydávají minimálně a už vůbec ne od neznámých autorů.
Takže jsem skončila opět v nakladatelství Čas, o kterém jsem věděla, že mě nezklame. Pak už šlo vše ráz naráz, kamarádka Míla dodala ilustrace, proběhly rychlé korektury a „Boženka“ byla na světě. Datum vydání byl stanoven na 15. října a já si nasmlouvala křest knihy a autorské čtení.
Problémy v tiskárně však naše plány nabouraly, dodání autorských výtisků i knih na pulty knihkupectví se oddalovalo do nekonečna. Pan nakladatel z toho byl nešťastný, dělal, co mohl a já přemýšlela, jak budu křtít knihu bez knihy a co nabídnu ke koupi návštěvníkům autorského čtení, když ne novou knihu? Akce se mi odvolat nechtělo, hosté byli pozvaní, občerstvení připravené… Že bych ten sekt cákala na obrazovku počítače, který soubor rukopisu skrýval? To by mohlo být originální, ale já v tomto případě raději ctím tradice.
Nebudu vás napínat, všechno dobře dopadlo. Autorské čtení v krásné děčínské knihovně na břehu Labe mělo začít v 17.30 a v 17.20 dorazil kurýr s autorskými výtisky. Takže, kdo měl zájem získat knížku s podpisem a věnováním, byl spokojen. Za pár dní se konal křest a šumící „Boženku“ jsme poslali do života. Tak ať se jí daří!
