Dvě ženy jsem pochoval, ale tam zasáhla vyší moc. Tady to bylo rozhodnutí člověka, který tu pořád je (a doufám, že ještě dlouho bude) a to je jiné. Od doufání, že se vrátí, přes hněv, že mne opustila až po jakési méně bolestné smíření s faktem že už nikdy nebude.
Jsem nenapravitelný blbec. I přesto, že mě takto strašně ublížila, a já to chápu jako velkou křivdu, ne-li špatnost, protože mne vrhla do toho nejhoršího, co nás v pokročilém věku může potkat, a sice samoty, jsem jí chtěl udělat radost.
Často jezdím do Německa a vím, že má ráda jedny speciální jogurty. Tak jsem jí dva vzal a vážil 100 km cestu, abych jí je nechal v její práci. Setkat jsem se nechtěl a ani na to nebyl připravený. Co čert nechtěl, zrovna měla službu, a tak jsme se setkali.
Mimo poděkování za jogurty jsem se dozvěděl, že vypadám strašně, že jsem přibral a jiné lichotky. Zdržel jsem se opravdu krátce, ale padla zásadní otázka. Víš proč jsem tě opustila? (Při rozchodu pravila, že se rozhodla být raději sama, což do smrti nepochopím).
Na mou odpověď, že o tom již tři měsíce přemýšlím každý den a na nic jsem nepřišel, jsem dostal odpověď.
"Ne, že bys mě neposlouchal, ale tys mi NENASLOUCHAL!"
Tak nevím. Byl jsem šťastně ženatý jednou 25 a podruhé 17 let. Měl jsem i pár krátkých známostí. Mám nespočet chyb jako každý chlap. Ale "nenaslouchal"?
Holky, vy budete mít jistě hromadu vysvětlení, tak do toho.