Většina biografů nepřežila nástup kapitalismu a představy majitelů o rychlejším a méně pracném výdělku, než je promítání filmů. Obětí doby se stalo i kino Svět v pražské městské části Újezd nad Lesy. Mimochodem v roce 1990 první komerční biograf v celé Praze. Své o tom ví jeho někdejší provozovatel Miroslav Novotný: však také postupně vedl kina v Úvalech a Klánovicích. „Myslím, že menší kina mají pořád šanci uspět. Pořád jsou ještě vizuálně bohaté filmy, které si doma na obrazovce sice pustíte, ale není to ono. Velké plátno zkrátka pořád dělá divy,“ říká bývalý promítač a provozovatel újezdského biografu, kterého řada Újezďáků poznává i třicet let poté, co Svět odpromítal poslední film.
Kde a v kolika letech jste propadl kouzlu biografu?
Vyrůstal jsem v Libni, kde bylo kino skoro na každém kroku. Jako kluk jsem v polovině 50. let minulého století chodil skoro na všechno. Naším rajónem byla ulice Novákových na Palmovce. Bylo tam i kino Humanita. Hned za rohem Čas, tam se promítalo nonstop ve smyčce, člověk mohl přijít a odejít, kdy chtěl. Tradiční libeňská kina byl Svět, později Dukla, tam zase byl problém se spodní vodou, v první řadě si diváci často máčeli nohy v loužích. Směrem do Vysočan se chodilo do Olympie nebo do Odboje, kterému se přezdívalo „blešárna“, útulné to tam zrovna nebylo…
Jak se stalo, že jste se stal kinařem? A nadto v Újezdě na samém okraji Prahy?
Do Újezda jsem se přestěhoval v roce 1971 a přiženil se do rodiny, která bydlela v domě, kde bylo kino, které provozoval tehdejší Místní národní výbor. Když pak přišla revoluce, nabídl jsem na úřadě, že to převezmu do soukromých rukou společně s promítači s Vojáčkem a Molíkem.
Jaké to bylo podnikat jako provozovatel kina v raných devadesátkách?
Ze začátku na mě neměli ani kolonku. Byl jsem první soukromý kinař v Praze a oficiálně pořadatel společenských akcí, protože žádná živnost jako provozovatel kina neexistovala. Na druhou stranu jsem měl kontakty na distribuční společnosti a újezdské kino bylo opravdu zavedené. Měli jsme 141 míst, širokoúhlé plátno i kvalitní ozvučení. Měli jsme vysokou návštěvnost, lidé chodili, dokonce i štamgasti. Třeba k nám často zavítal Petr Kostka i s manželkou a dcerou Terezou.
O veselé příhody jistě nebyla nouze…
To tedy ne. Třeba když jsme promítali Pulp Fiction, přišla kopie odněkud z Českého Brodu, ovšem filmový pás byl navinutý odzadu, takže film běžel pozpátku. A představte si, že si toho diváci ani nevšimli. Dokonce i rodící paní jsme tu zažili, přesně jako ve filmu Báječná léta pod psa. No ale uznejte, manžel ji k nám vzal na Čelisti. A to se asi dost lekla…
Kino jste provozoval čtyři roky, bývalo plno, lidé spokojení. Jak se stalo, že jste v Újezdě skončil?
Dům připadl v restituci soukromému majiteli, který nám začal šroubovat nájmy nahoru. Dokonce jsme platili i za půdu, kde byla umístěná klimatizace. Zapojil jsem celou rodinu, někdo prodával lístky, jiný uklízel. I tak jsme pořád museli zvedat ceny lístků, abychom to nedotovali z vlastní kapsy. Nakonec jsme skončili na 23 korunách a posledním filmem, který v Újezdě běžel, byl roku 1993 Tanec s vlky s Kevinem Costnerem. Promítačky se pak prodaly do Úval, kde jsem pak ještě dva roky dělal provozovatele. A sedačky z Újezda putovaly do Klánovic. To byla po Úvalech moje další štace, pak už jsem kinařinu pověsil na hřebík.
Zajdete dneska ještě do kina?
Zajdu, ale v multikinech se mi moc nelíbí. Je to tam přezvučené, trhá to uši. Jsem rád, že malá kina pořád fungují, nezničily je ani videokazety, DVD, ani stahování filmů. Lidé se pořád chtějí v kině scházet, ne každý ocení, že si film doma zastavíte a skočíte si uvařit kávu. Plátno v kině zkrátka pořád dělá divy.
Blahoslav Hruška
(původně vyšlo v časopisu Újezdský zpravodaj č. 1/2026)
