Sovětský svaz se pustil do riskantního válečného dobrodružství v Afghánistánu, svět zneklidňovala občanská válka v Nikaragui či blízkovýchodní konflikt mezi Irákem a Íránem. Do Bílého domu nastoupl Ronald Reagan, který se netajil záměrem přivést sovětského rivala k ekonomickému kolapsu a brzkému úpadku. Z nové dynamiky studené války a soupeření supervelmocí se pokoušeli profitovat i Češi a Slováci za hranicemi, kteří doufali, že ledy tají a už nebude trvat dlouho, než se vrátí do vlasti. Konec vyhnanství se skutečně blížil, v cestě ovšem stálo ještě mnoho výzev.
Státní bezpečnost, pronásledující doma okruh lidí kolem Charty 77, v jeden moment došla k závěru, že je mnohem pohodlnější disidenty vyštvat, než vzbuzovat pozornost západních médií a lidskoprávních organizací jejich neustálou šikanou a vězněním. Tak ministr vnitra podepsal již koncem 70. let rozkaz ke spuštění akce s názvem Asanace. Nepohodlné osoby jednoduše byly psychickým nátlakem, fyzickým útoky a výhrůžkami donuceny vystěhovat se, případně neměly povoleno se vrátit ze zahraničního pracovního či studijního pobytu. Například herec Pavel Landovský mohl odjet na hostování do Burgtheatru ve Vídni, ale mezitím pozbyl občanství a celníci ho nepustili zpátky do republiky. Z dalších známějších chartistů Asanace postihla písničkáře Jaroslava Hutku a Vlastu Třešňáka, faráře Svatopluka Karáska, malíře Zdeňka Benýška, spisovatele Pavla Kohouta a Jiřího Grušu či publicisty Jiřího Lederera a Ivana Medka, jehož hlas poté provázel posluchače na vlnách Rádia Svobodná Evropa a Hlasu Ameriky. Celkem šlo o 280 osob a tlak státních orgánů byl nejsilnější právě počátkem 80. let, neboť panovaly obavy z užší spolupráce Charty a hnutí Solidarita v sousedním Polsku.
Tito lidé se zapojili do exilových struktur a přinášeli nelichotivé zprávy o poměrech v trouchnivějícím komunistickém režimu. Jinak se v exilu nezměnilo mnoho. Nejvýznamnější tiskovinou patrně zůstávalo Svědectví Pavla Tigrida, vydávané v Paříži, vysílání československé redakce Rádia svobodná Evropa z Mnichova a dále laické katolické sdružení Opus Bonum vedené Anastázem Opaskem. Od roku 1979 sídlilo v Mnichově a pořádalo pravidelné konference, sympozia a diskuse, na nichž měly jednotlivé exilové proudy unikátní možnost diskutovat a vyměňovat si názory.
Nejznámější exilové organizace, zrozené v počátcích studené války, již dávno odvál prach. Těch pár dosud existujících se nadechlo k nové aktivitě a doufalo, že nástup Reaganovy tvrdě protisovětské administrativy pomůže naplnit jejich cíle. Například Rada svobodného Československa, založená ve Washingtonu již v roce 1949 okruhem kolem Ferdinanda Peroutky, Petra Zenkla, Huberta Ripky a dalších poválečných politiků a inteligence, ve své omlazené podobě v 80. letech operovala v USA, Kanadě a deseti evropských zemích. Neustále se pokoušela udržovat krok s mezinárodním děním, jejími členy byli respektovaní akademici. V lednu 1986 Rada podepsala deklaraci o společné cestě ke Středoevropské federaci s polskou exilovou vládou v Londýně. Jednalo se o významný akt, neboť vztahy Čechů s Poláky nebyly ani v exilu kvůli nevyřešeným otázkám z minulosti (například spor o Těšínsko) bez poskvrny. Vzhledem k úspěchům Solidarity a probouzení se občanské společnosti v Československu se jevil koordinovaný postup do budoucna jako jediný rozumný. Rada samozřejmě komunikovala i s Chartou 77 a v přelomovém roce 1989 také s Československým helsinským výborem, Demokratickou iniciativou, Hnutím za občanskou svobodu, Nezávislým mírovým hnutím, Křesťanskou unií lidských práv a dalšími partnery doma.
Nových subjektů v exilu oproti tomu nevznikalo mnoho. Za všechny jistě třeba připomenout literární nakladatelství Arkýř, založené na podzim 1980 v Mnichově Karlem Pokorným. Vycházely v něm esejistické práce, poezie i vysoce odborné společenskovědní texty. Vůbec prvním vydavatelstvím, které po sametové revoluci začalo publikovat knihy v Praze, byly Rozmluvy. Původně vznikly v Londýně roku 1982 z popudu publicisty a překladatele Alexandra Tomského coby edice stejnojmenného časopisu. V následujících letech pod hlavičkou Rozmluv vyšlo více jak sedm desítek titulů.
Populární časopis Západ, který vycházel v Kanadě. A zámek Schwarzenberk, který byla shromažďována díla exilu a disentu. Obě fotografie poskytnuty z osobního archivu Martina Nekoly.
Vedle knižní produkce v tomto období nezůstávala pozadu ani nová exilová periodika. Do poštovních schránek tisícovek abonentů z celého světa začaly pravidelně docházet časopisy Západ (Ottawa, 1979-1992), Hlasy Čechů a Slováků v Austrálii (Sydney, 1980-1991), Obrys (Mnichov, 1981-1990), Našinec (Johannesburg, 1983-1994), Dialogy (Paříž, 1983-1987), Paternoster: Malá revue pro umění a kritiku (Vídeň, 1983-1990), Rozmach (Rotterdam, 1984-1989), Reportér (Curych, 1984-1991) či Korespondence (Vídeň, 1985-1989). Stránky výše zmíněných titulů byly často jedinou možností pro domácí autory v nemilosti, jak nepsat do šuplíku, ale nechat texty ohodnotit širokou čtenářskou obcí.
Katedru ruských studií na University of Denver v Coloradu vedl profesor Libor Brom, uznávaný a hojně publikující expert na mezinárodní politiku a slavistiku. Počátkem 80. let založil v USA spolu s astronomem Karlem Hujerem, pedagogem Rudolfem Kremplem a dalšími Českou světovou unii (Czech World Union). Cílili na aktivizaci exilu a kritickým hlasem hodnotili jeho orientaci a názory v uplynulých dekádách. Oproti mainstreamu, nadále považujícímu budoucnost Čechů a Slováků v jednom státě za samozřejmost, tato skupina otevřeně hovořila o opaku a dostávala se tím do častých názorových střetů. Zároveň nezatracovala dialog a pokoušela se o založení jakési zastřešující Světové reprezentace československého exilu, kde by měly své zastoupení všechny proudy.
Profesor Libor Brom a historik Vilém Prečan. Oba snímky z archivu M. Nekoly
V březnu 1986 se realizoval záměr založit v exilu instituci, jež by představovala nezávislou tvorbu a myšlení v Československu po komunistickém puči, rozšiřovala ve svobodném světě samizdatová periodika, zpracovávala celou řadu dokumentů, příruček, slovníků a biografií, organizovala výstavy a kolokvia, zprostředkovávala styk československých tvůrců a občanských iniciativ se zahraničními protějšky. Jedenáct zakládajících členů, osobností exilového života, stálo za vznikem Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury v Hannoveru. V listopadu téhož roku se středisko přestěhovalo na zámek Schwarzenberg v Bavorsku, který se změnil v bohatý archiv, depozitář a úschovnu děl exilu a disentu. O rozvoj se největší měrou zasloužili oba ředitelé, literární kritik a básník Jan Vladislav a po něm historik Vilém Prečan.
Přišel rok 1989 a zatím nic nenasvědčovalo, že se sovětská vláda nad východní Evropou za pár měsíců zbortí jak domek z karet. Exil citlivě reagoval na policejní brutalitu při Palachově týdnu v lednu a rozhánění dalších manifestací. Mimořádnou událostí se stalo svatořečení Anežky České 12. listopadu, kdy režim povolil cestu do Vatikánu mohutným zástupům věřících. Akce měla nevídaný společensko-politický dopad, a navíc pouhých pár dní zbývalo do masakru na Národní třídě v Praze. Exulanti sledovali napjatě zpravodajství, záběry demonstrantů, jednání bezradného vedení KSČ s opozicí a vůbec celou tu lavinu událostí a změn, na které tak dlouho čekali. Revoluční samet projel skrz ostnatými dráty a cesta do Československa byla opět volná. Významné osobnosti exilu přijely do Prahy ještě do konce roku 1989. Jsou známy případy, kdy někteří po přistání na Ruzyni nemohli ani vstát ze sedadla v letadle, jak pracovaly emoce a doléhala na ně tíha okamžiku. Vždyť ti nejstarší se vrátili na rodnou hroudu po neuvěřitelných jednačtyřiceti letech!
