Největší životní láska

Odpověď na tuto otázku může být pro někoho jednoduchá, pro druhého zase složitá. Důležitá je určitě pro autora a jeho záměr, jak ztvárnit a vylíčit postavu svého hlavního hrdiny. Jenže já chci psát o sobě. O svých láskách. Zde bych si neměl nic vymýšlet a dělat se zajímavějším. A tak se na chvíli vrátím zpět, abych mohl pokračovat dál svým životem od dětských let až do dnešních dnů.

Když se zaměřím na své dětské a mladické zájmové aktivity, musím konstatovat, že největší mojí tehdejší láskou bylo určitě čtení knih. Na děvčata přišlo až později. O své notorické zálibě v knihách jsem podrobně psal ve svém článku Moji oblíbení hrdinové. Byla to skutečně až posedlost. Svůj volný čas jsem tak dělil mezi dlouholetého a velmi blízkého přítele Jiřího a mezi čtení knih. S postupem let jsem rozšiřoval svůj zájmový obzor a četl jsem úplně vše, včetně knihy O manželství amerických autorů manželů Stoneových, které jsem moc nerozuměl.

Čas ale neúprosně šel stále dál a byly tu taneční. Měl jsem tanec moc rád, a právě proto jsem neměl o tanečnice nouzi. Oblíbil jsem si tam dvě velmi dobré tanečnice. S jednou jsem se na nějaký čas více sblížil, ale nemohu ten vztah nazvat nějakou velkou láskou.

Za nějaký čas jsem začal studovat pedagogickou fakultu v Plzni. Zbaven rodičovské autority jsem se doslova „utrhl ze řetězu“ a před studiem jsem dával přednost zábavě a schůzkám s jednou mladičkou Plzeňačkou. Tady mohu skutečně ten náš vztah povýšit na velkou lásku. Tanečky v Krymu a po nich skoro noční potulky po Lochotíně, což je moc hezký parkový vrch nad Plzní. Schůzky, kterým nechybělo vůbec nic, včetně nočního milování. Rozchod s touto šestnáctiletou dívkou byl pro mne hodně traumatický. Intenzita tohoto vztahu byla, myslím, ještě větší než moje pozdější známosti, které skončily manželstvím.

Desítky let přešly, moje děti, které byly mojí další velkou láskou, dospěly a já stál před prahem stáří. A pak nastalo něco, co jsem já sám ve svých představách ani neočekával. Pokorně jsem se vrátil k literatuře, ale spíše, než ke čtení, tak ke psaní knih. V nich jsem se snažil zúčtovat své celoživotní zkušenosti a znalosti a něco z nich vložit do svých románů, povídek, cestopisů, vzpomínek či fejetonů a glos. Vrátila se velká láska. A už mi zůstala. A stala se důležitou součástí mého pozdního života.

Při těchto literárních aktivitách jsem si ale uvědomil jednu velmi závažnou okolnost. Když jsem projel retrospektivně svůj celý život, tak jsem pochopil, co je vlastně pro člověka nejdůležitější. Uvědomil jsem si, že je to určitě láska k životu. K životu, který se snažíme něčím pozitivním naplnit. Něčím, co nás může uspokojit.