Onehdy večer, když jsem seděla ve svém malinkatém bytě a přemýšlela o svém životě, tak jsem si tak posteskla, proč se mi to zlé všechno stalo, proč zrovna mně a najednou jsem měla "depku", že jsem tam sama a že nikoho nemám a v tom mi zazvonil telefon. Vytrhl mě z mého sebelitování, které nemám vůbec ráda, ale bohužel se občas tomu nedovedu ubránit. Vzala jsem telefon a protože mi telefonuje jen můj přítel Milan, tak jsem si byla jistá, že je to on. Ale v telefonu se ozvalo: "Věruško ahoj, tady je kmotřenka. Jsi zdravá? Já jsem, neboj se, na hřbitově jsem ti zasadila macešky, všechno je tam v pořádku, mám tady pro tebe zeleninu, okurky"...
V ten okamžik jsem se strašně moc zastyděla. Moje kmotřenka, která oslaví v 14. června příští rok své 80. narozeniny mi opět ukázala, že nejsem sama, že nesmím podléhat momentální náladě, ale že se musím snažit, aby tato - řekněme horší nálada - neměla u mě šanci. Moje kmotřenka je setřenicí mého otce. Taťka se narodil v květnu 1934 a kmotřenka v červnu 1934. Protože její rodiče (maminka byla sestrou mé babičky) neměli ještě tehdy svoje bydlení a moje prarodiče měli postavený malý domek, tak prostě všichni bydleli spolu. Taťka i kmotřenka byli jedináčci, tak vyrůstali jako sourozenci.
Kmotřenka s kmotříčkem křtili nejenom mě, ale i obě moje děti. Pracovala celý život v Brně na zubní klinice jako zdravotní sestra, poslení roky u přednosty kliniky. Takže když kohokoliv z rodiny ale i někoho z vesnice bolely zuby, tak automaticky pomohla kmotřenka. A toto " automaticky" platilo a platí stále. Ještě loni chodila píchat injekce a dlužno říct, že daleko mladším kamarádkám, než je ona. Stále chodí a opatruje svoje mladší kamarádky, které jsou nemocné, které nemohou na nohy, pomáhá vždy tam, kde je potřeba. Má velkou zahradu, kterou sama bez jakékoliv pomoci na jaře celou osází, potom okopává, na podzim sklízí úrodu, tu zpracuje a zahradu sama zryje. Nabízí se myšlenka, proč to všechno dělá, vždyť je sama a nemá šanci to spotřebovat. Ale moje kmotřenka na sebe nemyslí, ale myslí na své vnučky, které nemají už matku a kmotřenka musí zastoupit mámu a i babičku. Ale kmotřenka myslí i na mě a vždycky, když jsem jí děkovala a děkuji za její pomoc, mi říká: "Víš Věruško, kmotřenka je tady od toho, aby zastoupila matku, když ona nemůže." A já mohu říct, že ve své kmotřence jsem měla celý život nejen výbornou "zástupkyni" matky, ale i výbornou kamarádku. Pomohla mi v životě nesčetněkrát a nikdy jsem od ní neslyšela slovo ne, nemohu, nepůjčím. Zapomněla jsem jí vlastně představit. Moje kmotřenka se jmenuje Anna Svánovská, její kamarádky z práce jí říkají Anička, u nás v dědině ji nikdo neřekne jinak než Aninka. Když se chci s kmotřenkou sejít, tak jí musím předem zavolat, potože jinak nemám šanci ji zastihnout doma. Buď pomáhá někomu z vesnice, nebo je u vnučky v Brně, protože kmotřenka už je dvojnásobnou prababičkou, nebo jak sama říká, jede za holkama (bývalé kolegyně z práce) do Brna. Jdou společně na oběd, potom jdou na mši do kostela a potom ještě na kávu a něco dobrého do cukrárny a večer jede domů.
Velmi se celý život snažila zmapovat celou rodinu ze strany její maminky, která byla sestrou mojí babičky. Takže i mojí rodiny a já mám úplně stejný zájem. Když jedu za kmotřenkou, tak mi vždycky připraví něco dobrého a dlouho si o všem povídáme. Vzpomínáme na kmotříčka, který stejně jako kmotřenka byl úžasný člověk. Já jsem ho zbožňovala a kmotříček měl moc rád mě. Bohužel, zemřel, když byl ještě v plné síle a těšil se z vnoučat, dělal si plány na cestování, byl celý život myslivec, měl ještě plno plánů.Velmi často na něho vzpomínám a mluvím s ním. Kmotřenka mi vyprávěla, že s ním začala chodit, když jí bylo patnáct roků. Když se vrátil z vojny, tak se vzali, narodili se jim dva kluci a žili moc hezký život. Bohužel, potom přišla ta nejhorší nemoc a kmotřenka zůstala sama. Bylo jí tehdy jako je teď mně. Když jsem se jí ptala, proč už zůstala sama, tak mi říkala, že tak kmotříčka milovala, že nemohla už s nikým být, že by to cítila jako velikou zradu na člověkovi, se kterým se měli tolik rádi. Pamatuji se, že každý rok na moje narozeniny jsem očekávala kmotřenku s kmotříčkem. Nikdy nezapomněli a vždycky přišli, kmotříček mi dal kytku a obálku, kmotřenka ještě další dárky.
Kmotřenka mi často říká, že se nemusím bát, že všechno zvládnu, protože jsem celá jako je ona. A to si vždycky vybavím svoji babičku, která mi říkala úplně to stejné. Často mně napadne myšlenka, co budu dělat, až kmotřenka bude v nebi s ostatními. Zatím mi ale říká, že se ještě nechystá za kmotříčkem. Alespoň je mi útěchou, že potom k mým strážným andělům přibude další.
