Naděje prý neumírá. To je zajímavé, člověk se naděje drží a myslí si, že to pomůže, že neumře taky. Naději hledáš celý svůj život, ale ona není shovívavá, ona uniká, jak to jde. Je přece nesmrtelná, tak si může všechno dovolit.
Dovoluje si hodně! Slibuje a slibuje. Pojd člověče, vždyt máš naději. Naděje je však falešná. Láká úplně každého a nevybírá si. Naději dává i těm, kteří si naději vůbec nezaslouží. Upínáme se k ní, voláme ji, chceme se jí zachytit, ale ona se nám vysměje. Jen se člověče pachti, vždyt naděje je tady, čeká na tebe.
Není to ale pravda. Zase nám uklouzne. Řádí jako pominutá. Běhá od člověka k člověku, ale je to k ničemu.
Najednou však pochopíme, že upínat se k naději je zbytečné. Naděje musí býti v nás, v našem srdci, v naší duši. Tam si ji vytvoříme úplně sami a pak konečně ucítíme naději.
