Vypadá to, že zapomněla stárnout. Anebo spíš nemá na stárnutí čas. Ve svých pětapadesáti letech vypadá pořád úžasně, má neustále plný diář, kromě divadla a televizních rolí zpívá šansony se Štěpán Markovič triem. Je také aktivní ve své Nadaci Archa Chantal a před rokem napsala velmi úspěšnou knihu.
Kde pořád berete stále tolik energie?
Mám ji, když vnímám, že to, co dělám, má smysl. Z usměvavé tváře na ulici, ze sezení s blízkými kamarády, ale hlavně, když mě můj syn rozesměje, a když mám dost času u moře.
Máte nějaký vlastní „lék“ proti stárnutí?
Spánek je velmi důležitý. A také pozitivní psychika, kterou najdete kolem sebe. Milovat život a pořád něco nového tvořit.
Před časem jste prodělala operaci očí na klinice DuoVize. O jaký zákrok se vlastně jednalo?
Šlo o začátek šedého zákalu, a problém s viděním nablízko. Šedý zákal postupuje pomalu a plíživě. Když jsem zjistila, že se jedná o něj, trochu mě to vyděsilo a vnímala jsem, že můj zrak při čtení klesá velmi prudce dolů - což pro mne znamená velký problém při hledání jakéhokoliv telefonního čísla v mobilu nebo repliky ve scénáři. Můj svět se šedým zákalem neměnil, co jsem si ale neuvědomila, že barevné odstíny u mne jdou trochu dožluta.
Jak jste byla spokojena se službami oční kliniky?
Před víc než rokem jsem se vydala na první konzultaci do DuoVize, a protože pro mne jsou oči nejdůležitější částí těla, umím si možná představit nechodit, ale ne nevidět. Bála jsem se operace a couvala jsem. Ale dnes jsem velmi spokojená. Operace šedého zákalu mi byla provedena nejnovější metodou, za pomoci laseru LenSx. Jde o novinku, čočku, která umožňuje vidění na dálku i zblízka. Krásné je, že nyní jsou pro mě barvy jasnější, vidím dobře na dálku i na blízko. Tento fakt a kvalitní práce oční kliniky byly pro mne rozhodující. Všem ještě jednou děkuji za velmi kvalitní péči a profesionalitu.
Vidíte teď svět „jinýma“ očima?
Nemůžu říct, že vidím svět jinýma očima, ale, jak jsem řekla, je barevnější. A život se mi ulehčil v tom, že neustále nehledám brýle.
Vy jste však prodělala mnohem závažnější onemocnění. Dokázala jste překonat zákeřnou chorobu i díky vašemu nezlomnému optimismu?
Myslím, že když vás potká zákeřná diagnóza, musíte se před ní postavit a bojovat. Především je důležité nedělat pštrosa, nestrčit hlavu do písku a nezapomínat – prevence, prevence, prevence.
Dovoluji si nahlédnout do vašeho soukromí, protože vím, že jste ho velmi poodhalila ve své knize Chantal Život na laně. Co bylo impulsem pro její napsání?
Když mě novinářka Michaela Zindelová oslovila, abych spolu s ní napsala knihu, nebyla jsem nadšená, neviděla jsem důvod. Po naší dlouhé diskuzi jsem se vrátila domů a začala přemýšlet – jediný důvod, proč napsat knihu je, aby měla smysl, aby inspirovala nebo pomohla čtenáři v jeho životě. Neměla jsem zapotřebí napsat klasický životopis, ale probrat určitá podstatná témata a jejich výsledky v mém životě, jako jsou láska, přátelství, výchova. Mohla jsem jen popsat, jak jsem podobné okamžiky řešila. Otevřela jsem také určité dveře, které jsem už nechtěla otvírat, ale myslím, že podívat se někdy na minulost je ve prospěch přítomnosti. Jakákoliv zkušenost vás jenom posune. Samozřejmě, že se tam mluví o mé rodině, ale jde především o můj životní postoj. A jsem ráda, že dneska vím, podle dopisů, vzkazů a milých mailů, že moje kniha Chantal Život na laně měla smysl.
Je něco, co se do knihy nevešlo a co můžete prozradit našim čtenářům magazínu i60, který je určen aktivním seniorům?
Spousta věcí se tam nevešla, chystám ale knihu další – ovšem nepůjde o pokračování… Chci v ní probrat věci, které nechceme, nebo máme strach vidět. Co vzkázat aktivním seniorům? Že je život krásný a máme ho prožít na plné pecky a v jakékoliv situaci neztratit naději a vždycky znovu vdechnout sílu a pozitivní vidění.
Nedávno jste křtila také knížku Láska, duše a francouzská kuchyně amerického autora J.F. Twymana. Vaříte doma českou nebo francouzskou kuchyni a baví vás vaření?
Vařím kuchyni francouzskou a italskou a také moc miluju japonskou kuchyni. Vařit mě baví pro mé blízké a pro ty, které miluju.
Jakým způsobem nejraději relaxujete, když zrovna nehrajete či nezpíváte?
Čtu a poslouchám dobrou muziku, dám si voňavou vanu se svíčkami. A když se potřebuju zasmát, zavolám synovi. Ale věřte mi, na relax nemám moc času.
Svůj francouzský šarm můžete dokonale ukázat na divadelních prknech ve hře Sklenice vody, kde hrajete francouzskou královnu. Jak prožíváte tuto hru, v níž vám muži „padají“ k nohám?
To je krásné, že mě tak chválíte, Sklenici vody hraju na Letní scéně jen během letních měsíců, ale v Divadle Ungelt mám další tři představení – ale tam mi všichni nepadají k nohám, jde o konfrontaci mezi mužem a ženou. Někdy jde o těžký příběh, ale vždycky je pro mě důležité, aby se člověk nad příběhem nejen zasmál, ale i dojal. A chystám další představení, jde o scénář napsaný na námět románů od francouzské autorky Sidonie Gabriele Colette.
Pomáháte dětem prostřednictvím vlastní nadace, která vylepšuje prostředí dětem v nemocnicích a zdravotnických zařízeních. Kolik projektů se vám již podařilo uskutečnit a z jakých máte nevětší radost?
Nadace Archa Chantal se narodila se v roce 1993, její filozofií je změna dětských zdravotnických zařízení. V projektech vytváříme dětský svět – cestu kolem světa, svět lodí, svět loutek. Projekty musí být zároveň krásné i edukativní. Dítě se pak mnohem lépe vyrovná s pobytem v nemocnici, zbaví se stresu a překoná odloučení od rodičů. Za nejdůležitější považuji, že děti přijímají daleko lépe léčbu, protože jsou klidnější. Naše projekty jsou navrhovány výtvarníky a architekty na základě požadavků a konkrétních potřeb jednotlivých nemocničních oddělení ve spolupráci s dětskými psychology, lékaři a sestrami. Návrhy jsou originální svým námětem, každá jejich realizace znamená komplexní rekonstrukci interiéru do všech detailů – měníme, zem, strop, světla, nábytek. Vynaložené prostředky přesáhly v realizovaných projektech již hranici 50 milionů korun, ale práce nám skutečně neubývá.
Je stále těžké sehnat pro nadaci peníze, anebo se již filantropii daří v Česku lépe?
Není každý den jednoduchý, ale vždycky najdete ty, kteří chtějí podporovat naše projekty, a za to jsem vděčná. Myslím, že je strašně důležité nežít jen pro sebe, ale dát sebe.
