Na českou státní příslušnost
jsou hrdí senioři a vzdělanci

Vždycky jsem byla hrdá na to, že jsem Češka a nikdy se tím netajím. To, co naše malá země musela ve svých dějinách přetrpět a přesto zůstat česká,je docela obdivuhodné. Co máme slavných lidí , kteří o nás dali ve světě vědět, ať jsou to panovníci, hudebníci, umělci, spisovatelé, sportovci. V každém oboru se někdo významný našel.Mělo by se o tom více učit ve školách namísto hlásání o internacionalizmu. To bylo zavedeno za éry komunistů, kdy se slovo vlastenectví bralo pomalu jako vlastizrada.Dnes se zase poamerikanizujeme a opravdu nevím proč, na Americe nic tak pozoruhodného není.

Všude je chléb o dvou kůrkách a naivní je každý, kdo si myslí, že "jinde" je líp. Ale může tam být jinak, to určitě. Kdysi jsem vyhrála grafologický rozbor a grafolog, který mě nikdy neviděl ani jinak mě neznal, z několika řádků mého písma vyvodil, že žiji v souladu nejen s krajinou, ale i se svou profesí a sociálním okolím, a proto nepřichází v úvahu moje emigrace. A měl pravdu. Mám kořeny zapuštěné příliš hluboko v této zemi.

Když jsem se koncem září vracela vlakem z Rujany, tak sotva jsme přijeli na naše území, hned jsme nabrali zpoždění a ve vlaku vypnuli topení. Řekla jsem mladému spolucestujícímu: A jsme zase doma! Pak jsme se tomu zasmáli. Stejně bych neměnila!!