Procházím městem,které miluji, tedy spíše projíždím, protože procházet moje město, to mi už bylo dávno odepřeno, díky mým bolavým nohám. O tom ale teď nechci psát, chci se jen podělit o ty pocity, které mám, když tam prostě můžu na chvíli být.
Když přijdu do známých míst, popadne mě nostalgie zašlých časů, vzpomínám na školní a studentská léta, sem jsem chodila do menzy, tady za rohem bydlí moje letitá kamarádka, tady je gympl, kde jsem prožila svá nejkrásnější léta, koukám na studenty, kteří se shromažďují před vchodem a najednou cítím, že jim vlastně tak trochu závidím.
A pak se stane něco neuvěřitelného, zahlédnu z auta svou velkou studentskou lásku, jsme starší o půl století, ale asi není náhoda, že jsme se střetli v tomto čase přítomném, i když on vůbec neví, že z něho nemohu spustit oči, jak by také mohl, ale letmé setkání mě tak trochu rozladí a začnu vzpomínat, ale to přece není nutné, je to dávná minulost a máme tak nějak každý svůj život.
Jenže tenkrát byl zrovna taky listopad, nezapomenutelný listopad roku 1964. Myšlenky zrychleně připomenou krásné časy mladosti a u srdíčka mi začíná být teskno, ale odeženu je, protože právě přijíždím do míst, kde jsem bydlela, chodila do kina, divadla, jedu kolem základní školy, kterou jsem kdysi navštěvovala, pak vidím dům, kde jsem žila a vzpomínky jsou živé, vidím rodiče a začnu se propadat do nostalgie dětstí.
To už je i na mě dost, utřu si rukávem zavlhlé oči ,usměji se na svého muže a těším se, až přijedeme domů a já se budu moci potěšit se svými vnuky. To je teď moje mládí. Návraty se nekonají, jen snad tito kluci budou pokračovat jednou v mých stopách,jsem na ně hrdá,ale pokud by mi ukápla slzička, bude to slza štěstí spokojené babičky.
