Kouzlo časů minulých: 
vandráci a dráteníci

Kouzlo časů minulých:
vandráci a dráteníci

15. 2. 2014

Dodnes nevím, kde složili hlavu v zimě desítky vandráků, kteří ještě těsně před druhou světovou válkou chodili od vesnice k vesnici a nabízeli svoji práci za kus jídla nebo přespání v kolně nebo stodole. Pokud trefili na vdovu, mohlo to být terno a zdrželi se třeba i čtrnáct dní, málokdy však déle. Když na jaře vylítly první včely z úlu, mohli jste se vsadit, že za pár dní se objeví i první vandrák.

Byli různí. Štramáci v jakž takž vypadajících šatech, s ošoupaným kloboučkem na stranu a s chlebníkem nebo ruksakem přes ramena. V klopě kabátu nechyběl v příkopu utržený podběl nebo u potoka blatouch, na nohách střevíce, které zřejmě ještě před časem čekaly na vyhození z botníku nějakého měšťanosty. Postava jako vystřižená z operety Rudolfa Frimla: Král tuláků, jenom to srovnání a Fracois Villonem by trochu pokulhávalo i když ukecaní byli, jen co je pravda.

Jejich slovník byl šťavnatý, prošpikovaný někdy nářečím, jindy cizími slovy. Nabídli práci, rozhodně se však nepřetrhli a točili se hlavně kolem hospodyně a tím pádem i kolem plotny. Děti je milovaly, protože dovedli vyprávět spoustu zážitků pravdivých i takových, ze kterých trčelo přehánění a věšení bulíků na nos jako sláma z bot. Chodili, jak jinak, pěšky, nekradli a jen čas od času se z nich vyklubal sňatkový podvodník.

Druhá sorta, pokud si dobře vzpomínám, měla vesměs přes padesát, ošuntělé a zaplátované šaty, na hlavě beranici i v parném létě, místo ruksaku režný pytel přes rameno a boty, ze kterých někdy i čouhal palec. Kdyby měli na tváři škrabošku splňovali by představu o typickém lupiči, jak ji známe z tehdejších karikatur. Nebylo ani třeba moc namáhat svoje čichové buňky aby bylo jasné, že voda na umývání jim moc neříká a mýdlo už vůbec nic. A byla z nich cítit režná, nejlevnější kořalka v každé hospodě.

Přišli, něco zahuhňali pod fousy a selka jim dala krajíc chleba se sádlem a práskla dveřmi nebo jim ukázalo vidle a kolečko, aby vyvezli hnůj z kozího chlívka. Dostávali ty nejnamáhavější a nejméně příjemné práce, štípání dříví, rytí zahrady, vynášení sraček z žumpy, dláždění dvora a jiné chuťovky. Mnoho toho nenamluvili a měli vesměs za sebou nějakou tu ránu osudu. Udělali, najedli se, přespali kde jen to šlo, vzali pár drobných a šli o štaci dál.

„Hrnce drátovat" zvučným hlasem nabízel své služby dráteník, když procházel dědinou, každých sto metrů. Na zádech krosnu z níž trčely dráty, plechy, kladívka, kleštičky a další verjcajk, který zaručil, že v jeho rukách dokáže opravit rozbitý kameninový hrnec nebo děravý kastrol. Byli i takoví, kteří opravili šicí stroj, hodiny s kukačkou, řezačku na krmnou řepu nebo obruč na trakaři.

Táhlo se za nim vždycky spousta dětí a on jim vyprávěl zážitky z cesty, někdy šáhl do kapsy pro hrst englišů a mezi tím stále vykřikoval: "Hrnce drátovat." Znal jsem jich několik a od všech jsem se mohl naučit slovensky.

Byli i další občasní návštěvníci dědiny, kteří na den, dva doplnili kolorit tehdejších časů a nevešli se mně do titulku. Třeba sklenáři a podomní obchodníci nebo komedianti s kolotočem, houpačkami, třímetrovým hadem a cvičeným psem.

Když skončila válka, jako mávnutím kouzelným proutkem všechny tyto "profese" zmizely v nenávratnu. A dnes? Je tu jen nahořklý odvar, bezdomovci, lidé, kteří svůj život nedovedou tak chytře naplnit, jako kdysi všichni ti vandráci, dráteníci, sklenáři a podomní obchodníci.

 

Kouzlo časů minulých Můj příběh
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Růžena Antlová
Pěkně jste napsal vzpomínkový příběh ! Na jednoho dráteníka vzpomínám i když to bylo v roce 1957 bylo mi 6 a moc se mi líbilo jak dokázal rychle drátovat dokonce drátovaný kameninový hrnec mám stále jako mísu pod velkým květináčem, i po tolikati letech je stále funkční i když k jinému účelu. Na kočovné cikány nemám pěknou vzpomínku .Usadili se za naší chaloupkou asi proto, že jsme bydleli na konci dědiny po jejich odchodu maminka když ráno otvírala kurník byl prázdný a dokonce vyprané prádlo které ještě večer viselo na šňůře se už nemuselo žehlit bylo fuč.
Jana Šenbergerová
Zažila jsem dráteníka i po válce. Babičce spravil kameninový hrnec a já obdivovala, jak pár ok z drátu dokáže udržet hrnec nejen pohromadě, ale také jeho nepropustnost. A také se čas od času ukázala cikánka, která chodila věštit z ruky. Na té jsem obdivovala načechrané barevné sukně a také to, že se většinou svými věštbami trefila. Nevím, jestli by dnes někdo někoho takového pustil do domu. Dnes spoléháme spíš na hodinové manžely, to zní vznešeněji.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.