Bylo mi krásných patnáct let, blížily se přijímačky na gympl a matiku ne a ne dostat do hlavy. Poprosila jsem kamaráda mého bráchy, který už studoval ČVUT v Praze, jestli by mě nepřipravil ke zkouškám. Krom toho, že byl chytrý, byl i mimořádně pohledný a moje srdíčko se chvělo pokaždé, když u nás zazvonil.
Po několika doučovacích hodinách se ve mně zrodil plán, jak ho zaujmout. Naplácala jsem na sebe tuny dermacolu, nalepila si umělé řasy a na hlavu připevnila dlouhý příčesek, které se v té době hodně nosily. Obula jsem se do máminých střevíčků s jehlovými podpatky, ve kterých jsem vůbec neuměla chodit.
Zíral na mě poněkud vyděšeně už ve dveřích. Mrkala jsem na něj tak urputně, až se mi jedna řasa odlepila a bimbala mi přes oko. Aby toho nebylo málo, kýchla jsem a u nosu se mi objevila bublina jak z nafukovacího balonku. Začal se smát, ale to neměl dělat. Uražená a pokořená jsem vylítla od stolku a jak jsem chtěla přeběhnout pokoj, jehla podpatku se mi zapíchla do koberce a já se natáhla jak široká tak dlouhá. Přiběhl ke mně a začal mě sbírat ze země. U dveří jsem cítila, jak mi povolují vlásenky a těžký příčesek mi klouže po zádech. Napřáhl ruce a vlasy chytil se slovy: Tady ti něco upadlo. Měla jsem slzy na krajíčku, protože jsem věděla, že je definitivně po lásce.
Ale ty přijímačky jsem stejně nakonec udělala. A lásek bylo habaděj...