Troufám si říct, že je to podstatná stránka mého charakteru. V normalizačních dobách a ještě mnohem dřív, kdy na výběr toho moc nebylo, jsem to řešila alespoň poměrně častou změnou účesu. Od dlouhých téměř po pás, zapletených do copu nebo vyčesaných do legračního "hovínka" na temeni hlavy, přes chlapecké střapaté a opět k delším, tentokráte kudrnatým. Klasikou a stálicí se pak staly různé polodlouhé rovné mikáda ostře či tupě zastřižená, s ofinou tu zešikma, tu dokonce do špičky a la Mireille Mathieu tvarovanou. Protože jsem se taky ráda fotografovala, byly tyto změny zvěčněny na stránkách mých alb.
Pestré stránky cizích módních časopisů, které se občas objevily i u nás, mě několikrát do roka přivedly k šikovné švadleně. Pod jejíma rukama se změnily modely v realitu a já v tu chvíli v modelku, jejímž molem byl stupínek před tabulí ve třídě odborného učiliště a porotou nevycválaní kluci v lavicích. A věřte mi, byla to přísná porota!
Pro radost ze změny jsem vždy dávala přednost ozdobám z nejrůznějších materiálů před drahými kovy a kameny, takže jsem vystřídala snad všechny délky a velikosti náušnic,prstýnků a náramků. Každý všední den byl pro mě malou módní přehlídkou před zvědavýma a často velmi kritickýma očima.
Milovala jsem také šátky a šátečky,šály a také pásky všech barev a šířek. A klobouky a čepice. No nádhera!
V botách jsem měla jasno. Povolila jsem si pro mě nejvyšší, a to čtyřcentimetrový podpatek, poněvadž jsem si vybrala jen "o pohlavek" většího muže, který se navíc hrbil!
Jen jednou se mi podařilo dostat se do víru skoro opravdové, i když ochotnické módní přehlídky. To když moje švagrová zavedla na malém městě jednu z prvních půjčoven svatebních šatů. Dělala si reklamu tím, že své modely předváděla na "módních přehlídkách". Bavilo mě to.
Vzpomínám na ta léta s nostalgií. Stupínky před tabulí zmizely a nakonec za mnou zmizela i školní budova. Nemám už své "molo", ani svou "porotu". Ale mám dlouhou předváděcí praxi! Prostě se ráda "producíruju". Možná by stálo za to to se mnou zkusit.