Byl konec dubna 1990. Krátce předtím se otevřely hranice a vypuklo takřka masové cestování do ciziny. Škola, v níž učila má sestra, zrušila svou odborovou organizaci a za zbylé peníze uspořádala pro učitelský sbor zájezd do Vídně. Bylo možno vzít si s sebou rodinné příslušníky a mezi ně jsem se vklínila i já.
Na návštěvu Vídně, která se měla stát cílem mé první cesty na Západ, jsem se řádně připravila. Sehnala jsem si samozřejmě informace o tamních pamětihodnostech, ale má touha proniknout na Západ šla ještě dále. K tomu bylo třeba se také řádně obléci.
Západ jsem zatím znala pouze zprostředkovaně, nepočítám-li tendenční informace v našich sdělovacích prostředcích. Jako němčinářka jsem několikrát pobývala v Berlíně i v Postupimi. To byla zóna, kde se Východ jednostranně setkával se Západem. V centru Berlína, hlavně na třídě Unter den Linden, jsem kromě vojáků "okupačních armád" potkávala, a to nejvíc o víkendu, starší manželské páry, korzující v elegantním oblečení, odlišném od občanů NDR. Zvláště dámy vynikaly decentním oblečením v krémových či béžových odstínech. Kostýmky, pláště, vzorně sladěné kabelky a lodičky. Nabyla jsem přesvědčení, že takto se na Západě oblékají všichni. Proto jsem si na zájezd do Vídně vzala saténovou halenku, hnědou splývavou sukni, světlé sako, kabelku a lodičky hnědé barvy.
Když jsme pozdě večer (jelo se na noc) dorazily k autobusu Karosa v sídlišti na okraji Prahy, měli na sobě ostatní cestující sportovní oblečeni, hlavně džíny, trička a bundy, na zádech batůžky, a na mě se dívali poněkud nedůvěřivě.
Má představa, že se svou znalostí němčiny a v elegantním oblečení dobudu nejspíš Vídeň, vzala záhy za své. Celonoční jízda a celodenní chození po Vídni se mi v "západním modelu" ani trochu nelíbily. Hlavně lodičky vykonaly své. Pochopitelně jsem zjistila, že sukně a boty na podpatcích nejsou žádný tamní standard a že mi džíny a tričko mezi turisty určitě nikdo vytýkat nebude. Takže to vlastně trochu vylepšila jen má němčina, i když ani ta nebyla na mnoha místech díky invazi Čechů nutná. A tak jsem se na příští zájezd, což byl Salzburg s okolními jezery, už vyzbrojila lépe a především pohodlněji a dobrovolně splynula s turistickým davem. :-)
| Každý z nás zažil řadu premiér - první lásku, manželku, poprvé ve školní lavici, poprvé za volantem, poprvé v letadle, poprvé v cizině. Jaké bylo vaše poprvé? Na jaké "poprvé" stále vzpomínáte? Napište nám svůj příběh, vzpomínku na toto téma. Tu nejlepší opět oceníme. |
