Dobře vybavená dílna je snem nejednoho muže, a ani můj manžel nebyl výjimkou. Shromažďoval věci potřebné i naprosto zbytečné tak dlouho, až dílna praskala ve švech a vybavením konkurovala tehdejšímu Řempu. Zval si obdivovatele, se kterými konzultoval, co ještě chybí, a následně pak neměl klidu do chvíle, než věc obstaral. Pro jistotu, aby se nářadí neopotřebovalo nebo nepoškodilo, téměř nic nepoužíval. Ae pilně snášel do hnízda dál. Z bytu se stal bermudský trojúhelník, kde mizelo vše kovové, krabičky, skleničky a v den, kdy jsem musela koupit v pořadí páté nové nůžky, naštvala jsem se. Zamávala manželovi předmětem výhrůžně před obličejem a zaječela: „NESAHAT!“ Byla jsem asi velmi přesvědčivá, neboť nůžky už zůstaly na svém místě.
Nesmím zapomenout poznamenat, že klíče od dílny jsem nikdy nevlastnila a podívat se do říše snů jsem směla jen pod manželovým dohledem. Tak jsem se postupně naučila používat nástroje, které v bytě zbyly. Při velkém úklidu jsem okna šroubovala jídelním nožem, což manžel vždy pohrdavě okomentoval slovy: „To si nemůžeš vzít šroubovák?“ Později se slitoval a věnoval mi jeden velmi, velmi dlouhý tupý šroubovák, ohnutý do oblouku a s rozbitou rukojetí.
Jindy jsem zatloukala hřebíček paličkou na maso, což už nekomentoval, jen nechápavě pozvednul obočí, a zmizel. Přes nespočet nových malířských štětek v dílně jsme při malování používali vypelichanou malířskou štětku s hrstkou kratičkých chloupků, takže většina barvy stékala po ruce za límec i na podlahu a na stěně zůstala zanedbatelná šmouha. Bylo to roztomilé.
V naprostém manželském souladu jsme se takhle kočkovali až do dne, kdy dílnu navštívil zloděj. Naštěstí byl hned v počátku vyrušen všudypřítomnou sousedkou, takže stačil sekerou rozbít skleněnou výplň dveří a zmizet. Manžel se loudal přivolaným příslušníkům SNB otevřít, jako by tušil, co bude následovat. Ti, jakmile zahlédli výbavu místnosti, zapomněli, co měli původně vyšetřovat, a začali vyšetřovat manžela. Neuvěřili, že se mu nic neztratilo, že naopak získal zlodějovu sekeru, vše marně. Zelení mužíčci vytáhli notýsky a začali si dělat vlastní inventurní seznam hodnotnějších nástrojů a nářadí. Po hodině manželovi oznámili, že půjde s nimi a všichni spěšně odešli.
Asi po 6ti hodinách se můj kutil vrátil, naprosto zdrcený z toho, že do týdne musí dokladovat, jak vybavení získal. Většinu jsme dohledali až na dvě kancelářské spony a soubory hřebíků všech velikostí a tak jsme doživotně zanevřeli na SNB.
„NESAHAT!“ zaslechla jsem u ucha, cukla sebou a upustila ošuntělý semišový kabát, který už byl na půl cesty do odpadkového pytle. Manžel uchvátil kořist, s vítězným úsměvem obléknul hrůzu na sebe a při pohledu do zrcadla konstatoval, že bude kožíšek v zimě ještě dobrý. V tu chvíli vypadal jako medvěd brtník po probuzení ze zimního spánku. Nezbylo než trpělivě čekat na další vhodnou chvíli.
Na jaře jsem se pustila do jarního úklidu. Vzpomněla jsem si na medvěda brtníka, vyhrabala semišák, který v zimě sloužil téměř do roztrhání, a kořist nacpala do pytle. Balík byl uložen ve spíži kde čekal na transport do popelnice. Téměř jsem na vše zapomněla, když se jednou mezi dveřmi objevil manžel, v rukou držel jakousi chcíplotinu a tenkrát dost zuřivě zasyčel: „Říkal jsem, nesahat!!“ A tak opelichaná potvora zahřívala svého majitele další zimu a mně strašila ve snech další rok.
Nejsem typ, který se vzdává. V den D jsem se večer vyplížila z bytu s papírovým balíkem pod paží, obešla několik ulic a v té nejtemnější jsem kožíšek hodila do popelnice. Než jsem práskla víkem , stačila jsem balíku pořádně vynadala a pak jsem šťastně spěchala domů. Pro jistotu jsem se ohlédla, zda TO nejde za mnou. Tu noc jsem měla nádherné sny.
Odpoledne druhého dne bylo podstatně horší. Manžel vletěl do bytu a rozhořčeně vyprávěl, že potkal chlapa, který měl úplně stejný kožich jako byl jeho. Věděl to s naprostou určitostí, protože prý poznal svoje dírky, skvrnky, odřeninky, a když po chvíli dohadování požadoval svůj majetek zpět, nový majitel ho prý praštil. Bavila jsem se, ale protože jsem se cítila tak trochu vina, snažila jsem se vše odlehčit konstatováním, že vše padá na moji hlavu a včetně vody z hlubokého talíře, který dle mého mínění manžel řádně neutřel a přesto uložil na místo. A tím jsem převzala situaci do svých rukou, přešla do ofenzívy a vyčetla muži vše: i to, co nikdy nespáchal.
Ale hlavně, že příšera už s námi nebydlí.
