Jsou motýli poslové
mezi nebem a zemí?

Jsou to takové malé zářivé drahokamy padající z nebe. Možná poslové mezi nebem a zemí.

Mám s nimi svou zkušenost. Ještě za života mého muže jsme je spolu rádi pozorovali. Na chalupě v Beskydech o ně nebyla nouze. Babočky kopřivové zářily svou sytou pomerančovou, paví oka se rozhlížela, kam nejraději rozprostřít svá křídla a všichní ztichli, když nás navštívil admirál. Někdy se odkudsi snesla babočka osiková a tiše zakroužila nad našimi hlavami. Její temná hněď s bílými zoubkovanými okraji s sebou přinesla kousek tajemství. Kolem potoka se občas blýskla barvoměnka. Ve slunci měla barvu tmavého ametystu.

Motýli usedali na krátký okamžik na rozkvetlou dobromysl, na voňavé dříví připravené na zimu, nebo vysoko do větví. Dlouho se nezdrželi. Ale byli i výjimky. Čas od času přiletěl nějaký tajný zvěd a uvelebil se tu na cyklistické helmě či rukavicích mého muže, tu na jeho obuté, dobře prochozené pracovní botě. Většinou se mu tato místa zamlouvala tak, že jsem stihla zajít pro fotoaparát a udělat nezapomenutelné foto. Náklonnost lehkých, téměř nadpozemsky krásných křídel k těžkým a nevábným botám byla dojemná.

Pak mi manžel odešel. Možná do jakéhosi motýlího ráje, nebo alespoň do jeho sousedství. Někdy ho z toho podezírám. Považte. Byl krásný slunečný červencový den. Den narozenin mého muže. Prvních narozenin s jeho absencí. Byla jsem na chalupě prozatím sama, očekávala jsem hosty. Jako první se objevila sametová babočka osiková. Přiletěla za mnou otevřeným oknem do ložnice. Pak mě už neopustila. Prošmejdila chalupu, jiným oknem vylétla, prozkoumala dílnu - domovský přístav mého muže, plavným letem obkroužila komín a spočinula na mém stolku se snídaní. Pak zase tiše odlétla. Mezitím se sjížděli hosté. Vyprávěla jsem jim svůj zážitek. Nemohli nevěřit, protože se motýl vrátil, pozoroval, zkoumal, usedal a tiše odlétal. Občas jsem ucítila pohlazení jeho křídel ve vlasech, tak blízko se odvážil. Dělal nám společnost až do večera, kdy šel mezi prvními spát. Možná letěl vyprávět mému muži kdesi pod nebeskou báň ,"jak jsme si to užili". Motýl mě do konce pobytu neopustil. Několikrát za den se vracel na krátký okamžik "zkontrolovat", co dělám.

Má blízká setkání s motýlími vyslanci neskončila. Letos jsem projížděla jižními provoněnými kraji a zastavila se u impozantní zříceniny papežského letního sídla v Chateau-neuf-du Pape. Je to přitažlivé místo s rozhledem daleko do kraje, s bujnou květenou všude kolem. Na chvíli jsem se zasnila. Ještě před nedávnem jsem se tu rozhlížela se svým mužem. Najednou připlachtil otakárek. Ti jsou nadmíru plaší a obezřetní. A rychlí. Třepotal se kolem mě, už už mi usedl do vlasů. Natáhla jsem ruku a on... mi usedl do dlaně. Riskoval život, mohl o něj přijít v jednom okamžiku. Seděl a vyprávěl mi. Byl to posel - vzpomínka.

Srpnový víkend u přátel na Hané. Sedíme s kamarádkou na lavičce a povídáme. Jako mnohokrát, mnoho let zpátky. Je nádherné pozdněletní odpoledne. Najednou si všimnu pestrého admirála "přilepeného" vedle na studni. Má nás na doslech, ani nedutá. Je tichým společníkem po dlouhé minuty. Není pochyb, že je to opět "vyslanec". Tiše mizí, když se obloukem zvednu, že ho vyfotím. Dnes na to nemá náladu. Vduchu zdravím svého muže.

Jsou motýli mezi nebem a zemí.