To je můj domov

To je můj domov

31. 10. 2014

O svém bydlení jsem zde psala v různých souvislostech už několikrát. Vzpomínala jsem na náš starý byt, do nějž mi bylo umožněno se podívat po 50 letech, vylíčila jsem útrapy ledového bytu s nepříjemnou paní domácí, zmínila jsem se i o čtvrti Chodově na Jižním Městě, kde bydlím nyní.

Předpokládám, že většina z vás žije ve vlastních domcích a vilkách, pečuje láskyplně o své zahrady nebo se těší nedaleké volné přírodě. Ze srdce vám to přeji. Já nic takového nemám. Nemám zahradu, terasu, verandu, lodžii, dokonce ani balkon. Už takřka 22 let bydlím v sídlištním malobytě, jemuž vévodí obývací pokoj o rozměrech 5,32 x 3,45 metrů, k němuž přiléhá kuchyňský kout 2,24 x 1,64 metrů. Byt doplňuje předsíň velká zhruba jako kuchyň a ještě menší příslušenství.

Když jsem se v roce 1982 přistěhovala do Prahy za svou láskou, která mě vzápětí opustila, strávila jsem několik let na ubytovně a v podnájmu. Pak se mi podařilo polopravdivým tvrzením,  že se budu vdávat, získat od zaměstnavatele byt. Leč ten nebyl v Praze, ale v Mělníku. Byl to krásný byt 2 + kk s komorou v paneláku, ještě vonícím novotou. Můj partner byl rozvedený a bez bytu, oba jsme časně ráno odjížděli do Prahy a vraceli se jen na noc. Mělník, to byly vlastně jen víkendy. Když po dvou letech Borek havaroval a zemřel, nedokázala jsem tam už sama žít. A tak jsem zůstávala u sestry v malém bytě v Praze a nevěděla, jak dál.

Byt nebyl státní a nedal se vyměnit s kýmkoliv. Teprve koncem roku 1992 přešly tyto podnikové byty pod obec. Vzápětí nato jsem obdržela dopis od své někdejší mělnické sousedky, pracující na "byťáku". Ta mi, asi přednostně ze známosti, poslala nabídku na trojsměnu Mělník - Mělník - Praha. Hlavním aktérem této inzerce byl pan režisér Hanych, otec dnes známé kontroverzní Agáty, tehdy asi 8-letého děvčátka. Ten zdědil v Mělníku jednopatrový dům, kde chtěl zřídit penzion. Musel se však vypořádat s dlouholetou nájemnicí, poměrně starou paní, která v žádném případě nechtěla do Prahy, kde jí našel v okruhu příbuzenstva malobyt. A tak se pro mě naskytla možnost, myslím, že jediná a poslaná z nebe, že ta paní odešla do mého mělnického bytu, já na Jižní Město v Praze a slečna z tamní garsonky, mého dnešního bytu, formálně do Mělníka. Přemluvit starou paní, aby se zřekla kredence, mycího stolu a několika skříní a šla na sídliště, trvalo doslova několik měsíců, během nichž jsem žila střídavě v naději a v nejistotě. Kdo viděl film "Kulový blesk", ví, o čem mluvím. Naléhání, do nějž se nakonec zapojil i její syn, v závěru přineslo ovoce, a tak jsem se v lednu 1993 přistěhovala do Prahy. 

Většina obyvatel domu byli původní nájemníci, kteří tu žili v té době už 14 let. Moji sousedé, když jsem se jim představila, se dotázali, jak dlouho zde pobudu, a divili se, že natrvalo. V bytě se zřejmě střídali různí nehlášení podnájemníci, podobně jako i v bytě pode mnou, kde byli načerno exotičtí cizinci, žijící nočním životem nebo provozující hlučné sexuální hrátky za bílého dne, které šokovaly venku si hrající děti. K problémům bydlení se ještě přidružily další lahůdky, jako prasklé potrubí ve stoupačce na WC uprostřed noci, vytopený byt od neslyšící paní nade mnou, vykopnuté skleněné domovní dveře a věčně rozbitý zámek, vylomené schránky, nepřiléhající okna a neustálý průvan v bytě. A každoroční doplácení na teplo a teplou vodu v řádu až několika tisíců korun.

Od té doby se hodně změnilo. Před více než 10 lety jsme založili družstvo nájemníků, které po splacení bytů nyní přejde ve družstvo vlastníků. Dům je v rámci možností dokonale opravený a dokonce byl i v soutěži o nejhezčí jihoměstský panelák, lidé se zčásti vyměnili, ale stále tu vládne příjemné klima, máme ve zvyku se pozdravit a navzájem si v případě potřeby vyhovět nebo se alespoň nerušit.

Máme báječné představenstvo, v jehož čele stojí dvě energické, schopné a nesmírně obětavé ženy. Možná, že jednou budu vděčná za nějaké vhodné sociální nebo zdravotní zařízení, které se o mě na sklonku života postará. Teď ale žiji zde, toto je můj skutečný domov, který bych už neměnila. Jsem zde opravdu šťastná.

 

Jste spokojeni s tím, jak bydlíte? Anebo je vaše bydlení nevyhovující? Toužíte po nové adrese? A kde by měla být a co by měla konkrétně splňovat? Posílejte nám své příspěvky na téma "Moje bydlení"do 8. listopadu a doplňte je exteriérovými snímky vašeho domu nebo bytovky. V neděli 9.11. redakce vybere nejlepší příspěvek a výherce odmění pěknou knihou "Děláme si to doma sami".
Soutěž: Moje bydlení
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Když čtu Váš článek vidím, že jsme měly podobný osud.Po svatbě jsem s mužem bydlela v rodinném domku s jeho rodiči, později přešel na nás. Poctivě jsme ho zvelebovali, měla jsem zahradu, kterou jsem zmodernizovala, bylo to pěkné. Nikdy nic ale není definitivní, jak zpívá Werich. Moje manželství se rozpadlo, dům musel být prodán a já sama se přestěhovala do paneláku podobného tomu, který je na fotce.Bydlela jsem tam 15 let, ale původní slušné nájemníky po revoluci začali více a více nahrazovat nepřizpůsobiví a já se proto odstěhovala. Měla jsem štěstí v neštěstí- můj současný byt je v nesrovnatelně lepším paneláku, ale už 40 let starém s ještě některými původními obyvateli. Je krásně opravený, čistý , sousedé jsou dobří, zdravíme se , prohodíme pár slov a při nemoci si i vypomáháme s nejbližšími sousedkami. Mám malou lodžii, takže mně květiny nechybí, bydlím s dvěma kočičkami, které mi dělají společnost a doufám, že zde budu moci žít co nejdéle.
Olga Štolbová
Mít domov, který milujeme, je obrovské štěstí a to Ty máš a hlavně jsi krásně popsala, jak se to přihodilo.
Hana Rypáčková
Asi jsem doopravdy netoužila po domě, jen bych bývala brala mít děti v zahradě a jen vykouknout oknem, co dělají...Ale dnes? Mám v paneláku teplo a i úklid je snadný.
Jana Šenbergerová
Štěstí nosíme v sobě, takže ani tak nezáleží na obydlí, ale na tom, kdo v něm bydlí. Zuzko, tvůj byt je určitě šťastný, že v něm přebývá tvoje duše. :-)
Eva Balúchová
Však jste si užila než jste se hezky zabydlila.Já,jako mladá jsem toužila po bytě.Ale teď jsem ráda,že jsem zdědila dům po rodičích,který koupil můj pradědeček od uhlobaronů v roce 1901.Je to starý dům,máme 4 bytové jednotky,bydlíme tady dcery s rodinami(11) a nejvíc miluji,že ráno můžu v pyžamu jít na balkon a zahradu.
Milada Salajková
Důležitý je ten pocit : tu jsem doma. Zabydlit se, vidět kolem sebe i kus svého již prožitého času. Dík za hezké povídání, přeji pohodové dny.
Alena Tollarová
V první chvíli jsem myslela, že vidím náš panelák. Já o sobě říkám, že jsem "člověk sídlištní" a vůbec mi to nevadí.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.