Pokaždé, když najdu odvahu otevřít některou z krabic s fotografiemi, jsem zpět v čase, vzpomínky se stávají realitou a milované bytosti mě něžně oslovují. Několikrát přeložený útržek z kancelářského bloku skrýval něžné vyznání amatérského básníka. Verše nerespektují žádnou literární formu, jsou jen láskyplným vyznáním.
Pln touhy po Tobě jsem v místa hradu Valdštejnského pospíchal,
v místa, ve kterých jsem s Tebou jen chvíli pobýval.
Však jaké změny místa doznala, když nebyla tam láska, má milá.
Neměl jsem však stání,
s pocitem, že zoufalství a horečka mi uvažovat brání,
běžel jsem zpět tou námi vyšlapanou stezkou, s nadějí,
že potkám Tě cestou a spatřím znovu Tvou hebkou krásnou tvář,
spěchal jsem jak hradu Valdštejnského žhář.
Běžel jsem zpět pln na čele potu,
s nadějí, že najdu Tvou drahou stopu,
vše jsem stejně vnímal, i přivoněl k smrkovému dřevu,
však nepotkal Tě, lásko, kdys byla mi tolik třeba,
bych mohl Ti pln štěstí líčka zlíbat,
v místech, kde šťastni jsme byli,
kdy posly jara slyšeli jsme zpívat.
Co platná touha, a platná velká láska,
když cesta jen vinula se jak Tebou odvíjená páska,
řetěz myšlenek mne objímá a mučí v mém hoři,
nechci, aby Tvá přítomnost tu zanikla, jak kapka v širém moři.
Veden láskou a touhou po Tobě má milá,
vrývám do pískovce Tvé jméno,
abych všem kolemjdoucím na vědomí dal,
že jsem Tě právě tady neskonale miloval.
Tím stal se chladný kámen modlou mou,
tam denně se vracím a je mi útěchou.
Věz má milovaná,
zde čekal bych na Tebe,
celý den, celou noc,
až dočkal bych ráno.
