To Tě obdivuji, žes to zvládla až v dospělosti, dokonce i přes zdravotní potíže. Se mnou je to přesně opačně. Byla jsem z kraje, kde každý lyžoval, sotva se naučil chodit. Tak i já, miniaturní lyžičky, bačkorové vázání. Styl "Jeď, jak umíš", spousta pádů (u nás se jim říkalo Metáky), ale taky pořádné kopce. Pak jsem se odstěhovala do krajiny bez kopců. Byla jsem ještě v devítce na Zadově a ve druháku na střední škole v Krkonoších. To mi ještě něco z původních znalostí zůstalo, tak jsem byla zařazena jediná do družstva kluků. Některé spolužačky stály poprvé v životě na lyžích (vypůjčených). A to je úplný konec. Lyže jsem už nikdy, narozdíl od sestry, která má alespoň běžky, na nohy nedala. Zkrátka nezvládnu rychlost, je to fobie.

Souhlasím s tím, že většina svatebních fotografií je násilně krásná, dojemná, decentní, barevná, mám na mysli ty od objednaného oficiálního fotografa. Nevylučuji, že pokud pak při zábavě fotí někdo známý, mohou z toho vylézt pěkné momentky. Podobně jako svatby musí být uhlazené i rodinné fotky s dětmi. Škoda, že i při takovýhle událostech nemůže být na fotkách víc pohybu a veselí. Vám se to daří, ale myslím, že také různě čekáte na ten správný okamžik a pak vybíráte a vyhazujete. Jako každý mistr fotograf.

Zuzko, dovedu si představit, žes to neměla lehké, o to víc se mi líbí poslední odstavec, pod který bych se mohla podepsat, protože to vidím stejně. Pokud jde o vztahy, a to jakékoliv, je to hlavně o toleranci a pochopení, že nejsme lepší nebo horší, jen odlišní, což vylučuje vinu.

Eva Olmerová nezpívala jen v pražském Semaforu, ale znali jsme ji také z jazzové scény Reduta, kam také často zavítala. Chodili jsme tam nejen na ni, ale také na Karla Velebného, pianistu Karla Růžičku nebo flétnistu Jiřího Stivína s kytaristou Rudolfem Daškem v Tandemu. Budu shánět nová CD s Evou Olmerovou a těšit se na film o ní. Díky za upozornění. Byla to česká Ella Fitzgerald-ová.

Já se pádů skutečně bojím, spadla jsem před 2 týdny na přechodu těsně před autobus, odneslo to jen koleno. Koupila jsem si na boty pryžové ozubené návleky, zvané "nesmeky", ale jsem v nich v rozpacích, jelikož návod říká, že se mají nosit jen na namrzlý sníh a let, kdežto na dlažbě atd. se ozubení poničí. Představa, jak si cestou do práce stále nasazuji a sundávám nesmeky podle toho, jak jdu do metra a zase ven a do autobusu a ven, mě pěkně otrávila, takže jsem nasadila "gerlachy" s drsným vzorem podrážky a z těch asi už vylezu až na jaře. Tobě ten závěr nepřeji, ačkoliv jsi vše vylíčila s obratností a vtipem, Tobě vlastním.

Pivo moc nepiju, ale verše o něm se mi moc líbí.

Máte za sebou Zuzko také kus života těžkého,ale jak se říká : " co Tě nezabije,to Tě posílí ",dnes na to vzpomínáte zřejmě bez hořkosti.A to je dobře,že se Vám život otočil a dnes je vše jinak.Přeji hodně pěkných chvilek v pohodě a hlavně v teple domova....

Země, vesmír a láska, to jsou moje oblíbená témata. Děkuji, Jarmilo.

Čtete svým vnoučatům? Nebo ony Vám? Jaké knihy máte rádi? Co teď zrovna máte rozečteno?

Pana Vláčila jsme měli možnost zahlédnout krátce i ve filmu Vesničko má středisková jako domácího pacienta, od nějž si doktor Rudolf Hrušínský bere psa "podvraťáka" a dá mu jméno Karl vom Bahnhof. Tam ale už byl kdysi slavný režisér v takovém stavu, že nejspíš ani nevěděl, že s ním točí scénu do filmu. Škoda. Jeho filmy byly poněkud ponuré, ale úžasné.

Svůj vztah k Sáře jsi dokázal podat velmi citlivě a krásně lidsky i poeticky. A nepřekvapuje mě, že se Ti zamlouvá, i když je to "mrcha", nebo spíš právě proto. Hodné holky to mají těžší! :-)

Každý asi nedovede vnímat zimu tak krásně jako Ty.

Hani, máš hodně široký záběr a můj obdiv.

Všem výhercům blahopřeji a těším se na nové fotografie i příběhy.

Je zajímavé, jak často bývá člověk konfrontován s tím, čemu se vyhýbá. Nikdy jsem netíhla k psům ani ke kočkám. Psů jsem se bála a lísání koček mi nebylo příjemné. Pak jsem od náhodné známé dostala jako dárek kočku z polodrahokamu jako přívěsek s komentářem, že jí připadám jako egyptská kočka. Nevěděla jsem, jestli se mám cítit dotčeně nebo poctěna. Teď mám hned tři kamarádky, u nichž se setkávám s různými kočkami. Jejich lísání mi vadí jen tehdy, když mám na sobě něco tmavého a ony pouštějí světlé chlupy. To se ke mně lísají nejraději. :-)

Text byl napsán pro zpěvačku Leonu Černou, která píseň zpívala se skupinou Tučňáci

Tento text byl dodatečně zhudebněn a vznikla docela pěkná píseň - autorem hudby je Miroslav Fridrich, bývalý člen beatové skupiny Free Five

Hezký nápad, i když ne původní. Mnozí lidé jsou mnohem zajímavější ve stáří.

Pěkně poeticky jste tento fakt zdokumentoval. U nás bylo v noci -17 a teď do toho krásně svítí slunce. Zima jako malovaná.

To vaření by se mi taky líbilo. Ale bojím se, že u nás v Česku by to bylo velmi komplikované - i když by si člověk vyběhal různá povolení, přes Hygienu by to neprošlo. Jedině snad vařit v rámci sousedské výpomoci.