Mám to podobně, moje radosti jsou prostě radosti bez ohledu na období života. Také jsem si vždycky našla něco, co mi přinášelo radost.

V srpnu 1968 mi bylo dvacet a trávila jsem dovolenou s kamarádkami v Maďarsku na Balatonu. 21. 8. zavřeli hranice, a nechtěli nás pustit domů. Rádio jsme poslouchaly, ale pocity byly hrozné.

Rozumný sympatický náhled normálně myslící mámy, s nímž se nelze neztotožnit. S Era to má v hlavě posunuto kamsi jinam. Navíc je líná cokoli změnit. Až dojde na zdravotní potíže z tloušťky vyplývající, co bude vyprávět? Ve 36 se hubne líp, než před padesátkou. Jednou bude dcera shazovat hodně těžko, až přijdou následky jejího nezdravého životního stylu. Chápu Vás, ale sama vím, že s dospělým dítětem pohnout žádoucím směrem je problém. Buďte ráda za svou vnučku, za čas s ní strávený a za to, že je jiná. Přeji Vám hodně síly a trpělivosti. Vaše dcera bude jednou nucená svůj životní styl upravit.

Děkuji za krásnou prohlídku i doprovodný komentář. Četla jsem knihu a viděla film o majitelích I tvůrci. Na rozdíl od této prohlídky byly smutné.

Líbí.

Je to úžasná paní a Vy taky. Věřím tomu, že lidé, kteří se rodí s takovým hendikepem , dostávají do vínku dar poznat svět a své místo v něm z jiných zdrojů než je vnější zrak. Proto mě vždy bolí, když ostatní lidé chodí kolem nich v rozpacích jako kolem postižených. Na Chodově, kde mám bydliště, i když teď jsem v jižních Čechách, jsem znala několik nevidomých po řadu let, dívku s krásnými dlouhými vlasy, z níž se později stala maminka, vidoucí dívenku, která vodila své nevidomé rodiče každou neděli do kostela, mladého muže, který si naprosto samozřejmě a trochu přidrzle jako jiní hoši hlasitě mobiloval za řidičem v autobuse, atd. Děkuji.

Protože jsem kdysi učila němčinu na jazykové škole, vím, že i mezi posluchači prvního ročníku byla většina věčných začátečníků. Jako elévku mě to dost zmítlo, protože to ve mně budilo dojem, že učit tam bude snadné, když lidé tak rychle chápou. Vzpomínám, že ke mně po hodině přišla paní a ptala se, jestli je opravdu v prvním ročníku, protože narozdíl od ostatních neumí vůbec nic. Někteří praví začátečníci to často záhy vzdali. To mě poučilo. Ostatně ti falešní začátečníci urazili bez problému několik lekcí a pak se zasekli a skončili, jako asi už poněkolikáté. Co se týče anglických výrazů, jednou jsem zde měla článek, co vše míjím v centru Prahy při cestě do práce. Samé anglické názvy obchodů. To je něco jiného než technické pojmy. Je to škoda, že jsme se v tomto směru dostali na úroveň Řecka nebo Albánie, kde je většina názvů kvůli cizincům také v angličtině.

Velice zajímavý a úžasný příspěvek. Moc děkuji. Také už jsem o virtuální kartě uvažovala, ale nechce se mi platit za mobilní data. Jsou stále dost drahá. Zatím počkám... Jinak posílám tisíc hvězdiček!

Díky za Váš článek, už jsem taky párkrát přelézala plot u hřbitova, ale je tam takový, že kolo bych nepřehodila :-)

To je dobře, že se ten nevkus začíná hlídat. Jen mne trochu překvapily ty žabky. Teď se mi v nich už tak dobře nechodí, ale od dětství až do středního věku to pro mne byla normální letní obuv.

Žít v blízkosti Etny by se mi fakt nelíbilo, vypadá dost majestátně. Určitě jste si to tam užili.

Jenom nechápu, jak může oddávající poplést jméno ženicha. Myslím si, že je to dost podstatná věc. Ale zareagovala jste správně. Na začátku článku jsem pojala podezření, že to bude jako v amerických filmech. Vše je připravené, stálo to práce, peněz a nevěsta řekne NE a pak uteče. Naštěstí se tato verze nekonala. Popsala jste vše moc hezky, děkuji.

Aplikaci si ráda prohlédnu, ovšem není nad osobní cestovatelskou zkušenost.

Je fajn, když je člověk plný optimismu, i když mu je šedesát, sedmdesát, osmdesát... Přeji vám hdně zdraví pane Jindřichu.

Ano, přes Vídeň emigrovala i moje sestřenice. Nakonec skončila v Kanadě. V roce 1992 se vrátila domů, myslela si, že natrvalo, ale dlouho tu nepobyla. Zase odjela zpět do Kanady, kde měla dospělé děti a těm se do Česka nechtělo.

:-) :-) Jako by nestačil kontrast k cizím kriminálkám v českých politických hrůzách; stačí trocha fantazie a defilé místních zločinců nedovolí usnout... :-) :-)

Co na to říct... život. Zaplaťpánbu jste odvahu nakonec sebrala a rozvedla se. Ne každý to dokáže! A ještě si dovolím dodat: nikdy neříkej nikdy ;-)

Chatování s umělou inteligencí lze vyzkoušet v prohlížeči Mikrosoft Edge. Stačí stáhnout do počítače. Můžete klást různé otázky a chatbot písemně odpoví.

Pokud člověk po životních zkušenostech dospěje k tomu, že se mu samotnému žije nejlíp, proč ne. Setrvávat v nefunkčním manželství nebo s někým žít jen proto, že to chce ten druhý, je smutné. Znám paní, která by radši žila sama, ale nepoplatila by to. To je podle mě nešťastný způsob života taky. Jo, může to někomu přijít jako sobecké. Jenomže u lidí, kteří udělali maximum pro partnera a rodinu, je to možná jediný způsob, jak si zachovat kondici a neuštvat se, když manželství z nějakého důvodu skončilo. . Sestěhováním dvou lidi do jedné domácnosti se sice ušetří, ale otázka je, zda to donese pozitivní výsledky i v jiných ohledech. Já tedy naopak považuji za sobecké s někým žít proto, že má peníze, že mi obstará celou domácnost, že mě všude odveze nebo jen proto, aby kamarádky viděly. Takže sobec může naopak žít celý život ve vztahu, kde se jenom veze. A samostatně žijící člověk je tím silnějším jedincem, který dokáže žít sám a není na nikom závislý.

Mám ráda napínavé příběhy a ten váš byl až do samého konce. Takové štěstí, co vás potkalo je prostě paráda a přeji vám, ať se vás drží pořád.