To jsem zvědavá, jak to zvládnou, když už teď je nedostatek doktorů.

Tak jsem se zase, jako vždy s vašimi verši potěšila....děkuji velice

Maruško, my tam byli v srpnu. Jeli jsme zejména na stálou expozici výtvarného umění 20.stol. Bohužel část už byla vystěhovaná, takže jsme si prohlédli tu horní část, kde byly obrazy Toyen, Čapka atd. Venku bylo vedro přes 30 °C a v expozici bylo snad ještě hůř. Byli jsme z takového přistupu k cenným obrazům, dost v šoku. Malby by měly mít stálou teplotu. Galerie se prý bude opravovat, tak snad se dočkáme...

Ani nevíte, jak ráda jsem si přečetla Vaš příběh, ke kterému mám jisté podobné paralely, jen poněkud nedotažené, paní Anno. Ale zdravotní sestrou jsem, i když posledních 9 let jen na záskocích při důchodu, velmi ráda. Ovšem - velmi ráda bych i za mlada dojížděla stovky km za dalším vzděláním. No, co už s tím, osud měl se mnou jiný plán. Děkuji a blahopřeji :-)

Už rostou! Přibalte mini lékárničku, radím jako žena :-))

To bude úžasná výstava, už se na ni těším.

Dobře nakopávající vzpomínky...

Pane Brabec, moc se omlouvám za tři hvězdičky, to ten mobil zase zlobil. Výstavy umění mám moc ráda, i tato by se mi určitě moc líbila. Děkuju za pozvání.

I můj dědeček musel bojovat za císaře pána. Naštěstí byl zraněn jen lehce, takže se mohl vrátit domů.

Myslím, že vnuci a vnučka pisatelky mají ještě trochu opožděnou pubertu, čili bych doporučovala počkat až dospějí. I já jsem k mému dědovi našla cestu až v dospělosti, moc jsem ho milovala a jeho smrt mě velmi zasáhla.

Šárko, děkuji za krásnou vzpomínku na úžasného kocourka (na té kulaté fotografii na konci má typicky modelovský posez a číhavý pohled očí). Při čtení jsem si vzpomněla na svou dávnou kočičku Terezku. Milovala ryby a když jsem je připravovala, lehla si nedaleko linky a číhala. V nestřeženém okamžiku vyskočila, zaťala drápky, přitáhla řízek k sobě, ňaf do zubů a pryč .... Život s těmito šelmičkami není vždycky jednoduchý, ale nádherný. Děkuji rovněž za odkaz na popálené kočičky :-)

:-)

Moc příjemné podzimní naladění... děkuji

Milý příběh. Mám ráda takové rozumbrady. Díky.

Moc zajímavá historie, informace a osudy. O Brtnici jsem měla jen chabé znalosti, takže- díky, Danielo!

Pravda. Vypořádat dnes vlastní e-maily, to je jak chůze v minovém poli. Opatrnost je na místě.

Soni, na Šumavu se chystáme příští rok. Moc děkuju za tip.

V Týně bývaly před půl stoletím úděsné bouřky, město okamžitě vypínalo proud, v okolí vysoké stromy a nikde blízko hromosvod. Jednou jsem přijela jako obvykle na víkend domů, a když jsem vystoupila z autobusu, zrovna se rozpoutalo venku peklo. Cestou domů se nedalo nikde schovat. Vždy, když se rozsvítilo nebe a zahřmělo, zaječela jsem strachy. Najednou se otevřela vrátka a nějací cizí lidé, snad výminkáři, Pražáci, nás (i se sestrou) pustili dovnitř a tam jsme bouřku přečkaly.

Maruško, to muselo být hezké, typ je to hezký, ale pro nás trochu daleko. :-)

Míšo, díky za pozvánku :-)) Dovolím si doplnit, že "čokoška" patří paní Petře Kovandové, která začínala s čokoládou v r. 2007 doslova "na koleně" v malé cukrárničce Budík v Černovicích na Pelhřimovsku. Díky její pracovitosti a houževnatosti se firma začala brzy zmáhat. Vlastní několik poboček, ale co je nejdůležitější, je majitelkou Muzea čokolády a marcipánu v Táboře. Nejenom, že uvidíte výrobu čokolády, pralinek a dalších dobrůtek na vlastní oči, sedíc v kavárně, ale samotná návštěva muzea je zážitek na celý život. Kdo tam byl, ví, kdo ne, vřele doporučuji :-))