Děkuji za krásnou vzpomínku. Měli jsme podobný dům v Modřanech, jen bez těch vymožeností. Musela se zvenčí nanosit voda, ze sklepa uhlí, také se v zimě topilo jen v clubkách. Na přední zahrádce tatínek šlechtil růže, měl i modrou, zadní zahrada byla užitková s vysokokmeny a záhony, kde jsme pleli, okopávali, zalévali. Občas se na místo mého dětství jedu podívat a je to milé.

Pobavil jste mě. Asi to tak nějak máme všichni. Nebo je tu někdo, kdo by to o sobě nemohl říct, natož napsat?

Žiju v Jeseníkách skoro celý život, ale na Králickém Sněžníku jsem nebyla, je to ostuda. A tak jsem velice ráda i když s touhou v srdci, šla s Tebou do kopců a dívala se Tvýma očima. Chůze do kopců mi dělá potíž odjakživa, nějak neumím dýchat. Takže před Tebou smekám. Nepřišla jsem na to, jestli jdou fotky takto umístěné v textu článku rozkliknout a tím zvětšit. Děkuji a přeji hodně pěkně ušlých kilometrů.

Blanko, děkuji za obsahově i výtvarně cennou reportáž. Vždy mě dojímají děti v krojích a je obdivuhodné, když se v rodinách předává naše nehmotné kulturní dědictví. Fotografie jsou nádherné, ta s křížem by jistě obstála v nějaké soutěži. :-)

Alenko, paráda. Fotky moc pěkné, text je zajímavý a dlouhý akorát.

Originální téma, moc pěkně zpracované.

Ze všech italských regionálních kuchyní mi také nejvíce zachutnala ta toskánská.

Nadi jsou vůbec ještě u nás nějaká místa, kde jsi nebyla? Myslím jich už moc nezbývá. Hezký článek a ještě hezčí fotografie. I díky Tobě víme o zajímavých místech naší krásné vlasti.

Hezký výlet, Soňo. A na elektrokole pochopitelně snazší. Já po elektrokole netoužím. nevyužil bych ho. Fotky máš, jako vždy, moc hezké.

V článku je pár nesrovnalostí. Na začátku je vdově 69, na konci 80. Uprostřed vyprávění má syna, který chtěl pomoci a na konci je na všechno sama. Jako by poslední odstavec nepatřil k původnímu textu.

Vlaďko, Český Štertberk mám už léta v hledáčku. Z fotografií impozantního hradu je vidět, že je hezky vysoko a po přečtení Tvého článku je mi jasné, že pokud se tam chci podívat, měla bych si pospíšit. Líbí se mi Tvůj popis výletu s vnoučaty včetně fotografií.

Všechny bez rozdílu. Chudé i bohaté, vzdělané i nevzdělané...... s nikým nebude smlouvat.

Blanko, díky za souznění.

Hezký článek, doplněný pověstí. Tu pověst znám, Chropyni nikoliv. Je fajn, že zde, na íčku, člověk může poznat i místa, kde nikdy nebyl.

Hezká reklama. :)

Ještě horší situaci v rodině jsem zažila, když se snacha starala o matku manžela. Měli ji v domě, babička byla ležící, s péčí na 24 hodin denně. Jednou za měsíc přijela matku navštívit dcera, vynadala jim, jak se špatně starají, co všechno babičce chybí a ještě ten den odjela. Manželka stres a námahu nevydržela, nakonecse zhroutila a babička stejně musela být umístěna v DD.

Moc zajímavé čtení doplněné hezkými fotografiemi. Já bych takovou cestu nedala, měla bych strach. Jste opravdu neskuteční a odvážní. Klobouk dolů!!

Za dobu svého dospělého života jsem si při svých 175cm výšky prošla několika váhovými kategoriemi, od 79 kg v 18ti letech, do 108 v 58mi letech. Obrátila jsem se na renomovaného obezitologa a během tří let zhubla pod jeho dohledem na 83 kg. 12 let mi trvalo, než jsem dospěla k závěru, že zhubnutí bez návratu k obezitě i přes dodržování zákazů, příkazů a různých doporučení, nevede k trvalému úspěchu a v 70ti letech a 90ti kily jsem od obezitologa odešla. Vím, že žádný stav, zdravotní, váhový, ani žádný jiný není zásluhou, ani vinou odborníků, ale je pouze v mojí hlavě. Přestože mám za sebou celou řadu operací, včetně tří operací páteře, tak dnes, ve svých 73 letech se cítím skvěle. Jezdím na koloběžce bez el. pohonu, denně jezdím plavat svých 500m do Jizery, jsem zdravá, léky žádné nepotřebuji a vážím 88 kg ♥

Moc hezké vyprávění.

Moc hezké, Aničko.