Někdy mám chuť zdejší autory a autorky, co píší z duše a od srdce ... obejmout :-)

Je to nabídka úžasných zážitků na 45. ročníku kosení luk. Sdílení fotografií i vyprávění prožitých malých dobrodružství ocení nejeden čtenář i60.

"Dneska je krásně, dneska by to šlo." Díky za milé pozvání, už se mi stýskalo po létání. Košťátko opráším, zkontroluji brzdy. Už se moc těším, slétneme se brzy. Černou kočku nemám, pozvu netopýra. Uletěl mi s jinou! Kýho výra ...

No teda... Moc díky zprostředkování! Krásné fotky...

Vypadá to velmi nadějně. Konečně reálný krok k efektivitě. Ještě uvidíme jak si s tím poradí státní úřednictvo (ale i pro ně by to měl být jednodušší a logičtější postup). Škoda, že se k realizaci státní správa nerozhoupala už dávno.

Vtipná básnička, Danielo ! Pálení čarodějnic je u nás oblíbené, nebo spíše bývalo. Vždy jsem si zakládala na tom, že vytvořím nejatraktivnější "bábu", v devadesátém roce jsem jí dala dokonce do náprsní kapsy i stranickou legitimaci. Ne mou, proboha, přivezl ji kamarád, co po sametové revoluci "hrdinně" vystoupil z KSČ. Tělo jsem vycpávala senem, včetně prsou a vytvořila jsem i ruce a nohy obuté v mých starých lodičkách. Vlasy z provázků , velké líčení a nakonec několik vrstev sukní.... Přijeli kamarádi, sedělo se dlouho do noci, dobré časy...

Dle mého názoru každému co jeho jest. Ať se každý zajímá o co chce, anebo se nezajímá o nic pokud chce. Zdržela bych se ale hodnocení co je lepší a pro člověka prospěšnější. To si musí rozhodnout každý sám.

Skvostně vyjádřené pocity a vjemy. Já na Řípu nikdy nebyla, přesto miluji praotcem vybranou zemi. Vám za slova, Alence I za fotky dík. Praotec Čech by se radoval, jaké má v Čechách následníky.

Zdenko, to je moc hezký a dojemný příběh. Ne každý zná bližší okolnosti své existence. Já mám to štěstí, že se mi v nějaké slabé chvilce maminka svěřila. Tak vím, že jsem měla namále, ale pro velkou lásku k mému tátovi si mě i přes odpor babičky uhájila. O to víc si považuji svého bytí.

Díky, krásné fotky...

Nádherné povídání .... jak z filmu pro pamětníky ;-). Zažila jsem něco podobného, přesně tak bydlel na vsi babiččin bratr se svou manželkou (tetou), k nimž mě babička občas vzala. Moc pěkné, děkuji :-)

Dobrýýýý .... také pamatuji :-)

Nikdy jsem netíhla k čemukoli doporučené mu (ani k doporučeným dopisům, většinou přinášely nemilé problémy). S knihami, které jsem z různých důvodů musela číst, je to dodnes stejné. Egypťana Sinuheta jsem si kupodivu i koupila, přestože mě ani v nejmenším nepřitahoval Egypt, což platí dodnes. Kdysi jsem si knihy vybírala já, dnes si ony vybírají mě. A tak se ke mně dostávají jen ty, které si asi přečíst potřebuji. Dnes už mě resty v četbě netrápí, spíš je mi líto, že už mi chybí síly k procházení spousty neprošlapaných cest a chodníčků, které jsem kdysi pod tlakem různých povinností minula, i když mě lákaly.

Srdcovky miluju a tvoje básně jsou taky srdcovky.

Tak jsem se vrátila díky Vám, Zuzi, v čase a zasnila se :-) Měla jsem, co se prádélka týče, štěstí, že moje mamka prodávala v Luxuse - halenky, svetříky ... a hlavně to dámské prádlo. V 9. třídě jsem dostala pod vánoční stromeček svoje první krajkové punčochy, jedny bílé a jedny bleděmodré, s lurexovými vlákny, a bleděmodrý saténový podvazkový pás. Vzhledem k tomu, že se nosily minisukně, jsem nastupovala do autobusu s kabelkou či taškou pod prdelkou a vůbec to pořád musela hlídat. Brzy však dorazily punčocháče, ale tam jsem hlídala, vzhledem k délce mých sukní, zase ten tmavší pás a ta Vámi vzpomínaná očka. Lajbik, jak se říkalo šprndě, jsem měla poslední ze třídy a také ještě na dlouho zbytečně a nadbytečně ;-) Ach, ten čas malin nezralých a sukní proklatě krátkých :-D Z nulky jsem se časem dostala na č. 2, což mi do života stačilo ;-) Jo - a moje první krajkové gaťky byly z Hongkongu, za dob hluboké totality, mamka byla třída :-)

Jako vždy jste uchopil téma způsobem sobě vlastním a tak trochu mě přinutil zapřemýšlet, do které skupiny vlastně patřím. Rozhodně nesbírám trofeje destinací. Mám svá oblíbená místa, ale čím dál tím méně příležitostí navštěvovat je. Cíle, které mě opravdu moc zajímají, jsou dlouhodobé a hodně vzdálené. Chci-li nějaké místo poznat se vším všudy, narodím se tam. Jsem tulák po hvězdách ... Skutečný, ne ve svěrací kazajce.

O tom se dá přemýšlet.... Zajímavé.

Zajímavé. Také negativně vnímám posun společnosti do velmi šedivé průměrnosti. A vítám občas se vyskytující nadšení.

Tak tam to trochu znám, od nás to zas tak daleko není. Hezké fotky. :-)

Šárko ... ráno, a už ležím pod stolem :-)) Naštěstí néé "pod vlivem", ale smíchy :-)) Díky, hned je den veselejší ...