Pěkný článek. Znám takové sběratele také. Nedovedu si ale představit, že se tam dá uklidit. Mě rozčiluje jen to, když mám utřít prach na parapetu, kde mám několik věcí. A to nejsem " žádnej okresní hygienik ", dalo by se říct, že uklízení nesnáším. Ale pořádek mám ráda. :-)

Pane Berko, Vy se lidem přece nepletete do života. To byste se choval jinak. Máte zkušenosti, umíte vhodně poradit, v pravý čas a to se cení. Také jsem pár lidí nasměrovala tam, kde si nyní lebedí. Je to oboustranně příjemné, ba i přínosné.

Na světlé zítřky jsem nikdy nehrála a nikdy jsem jim nevěřila. A když vidím to, co jsi popsal na lavičce, tak se jich nedočkají ani naši potomci.

Asi to chce nějakou tu "zlatou střední" . S někým, kdo na všechno nádává a je hned proti, se také lehce nežije.

Hezký příběh, přečetla jsem si ho ráda a vychutnala jsem si všechny detaily. Je zajímavé, co se do paměti člověka uloží a i po mnoha letech to vyplyne včetně spousty podrobností.

Toto je daleko lepší vyprávění, než to, jak vlk žere babičku.

V článku je překlep - předpokládá se o zvýšení důchodů o 700 - 1000 kč. I když těch 1700 vypadá líp :-)

Velké poklady máme ve starých fotografiích i ve svých srdcích, děkuji Vám za sdílení.

Aničko, krásný!!!!

Díky, máte pěknou a rozumnou terapii. Někdo by asi potřeboval jezdit nepřetržitě, dnem i nocí.

Mně zima nevadí, stačí mi, když se pořádně ustrojím a venku se hýbám a neprochladnu, ale manželce je zima, sotva vyleze ven z domu, tak jsem jí pořídil tuto vyhřívanou vestu https://www.plaza.cz/unisex-vyhrivana-vesta-flamevest/ a jak je spokojená. Teď už si nestěžuje, že jí je zima a chodíme skoro každý den na procházky.

Už jsem četla návod na to: Jak být dobrou milenkou, Jak být dobrou manželkou, Jak být dobrou matkou, Jak být dobrou přítelkyní a teď Jak být dobrou babičkou. Kdybych dodržovala striktně všechny ty rady, musela bych být asi nějaký robot na spouštění nálad na knoflík. Většina pisatelů - radilů, i z řad psychologů a psychiatrů, nemají svoje emoce a vztahy k blízkým v absolutním pořádku. Nevím, jestli jsem skvělá babička, asi ne, ale dítě, které se mi začalo vztekat a něco si vynucovat, jsem pleskla po zadku. Mně respektuje. Druhou babičku, hodnou a téměř podle vašeho předpisu, z té si nic nedělá. Ne, že se celá rodina bude podvolovat náladě jednoho malého člověka, ale ten malý člověk se podrobí většině. Tak je to u nás. Vybrat si může to, co chce ráno k snídani, ale z toho výběru, který sestavím já. Mléko, čaj, kakao nebo bílou kávu, ovocný džus? Určitě si nebude vynucovat coca-colu, proto, že to má k snídani chlapeček z jeho třídy.

Martino, pěkný článek a rodinné fotky, ze kterých je zřejmé, že je to opravdu srdeční záležitost. Já jsem ke Šternberku začala jezdit na první vandry někdy na střední škole, pravidelně, kamarádi tam měli kemp. Ale na tom místě je nyní postavena dálnice.

Já jsem se v těch příbuzných úplně ztratila.

Pohlazení po duši, takové upřímné vzpomínání. Člověk si vybaví plno drobností ze dětství v domku na okraji vesnice. Nikdy a nikde mi letní rána tak nevoněla, jako tam. Heřmánek a jitrocel s mateřídoušku člověk viděl normálně v trávě, na obzoru byl ranní mlžný opar, starý akát a lípa mě vítaly před domem. U plotu předzahrádky se pnula růže na zahrádce měl děda od všeho trochu. Co mi dalo práce sehnat o třicet let později takzvaná srdíčka na tu svou chalupu! U dědy byl ten keř jednou z dominant zahrádky. A ty Renety a Nonety na čtvrtkmeni měly úžasnou chuť a byly stejně velké, jako malované. Já se s jablky rok co rok zlobím. Asi to tak dědo neumím, no....

Gratuluji :-) přemýšlím, co jsem sbírala jako dítě, a představte si, že také známky! Bavilo mě to moc. Pamatuji si na aršíky, které se kupovaly na poště. A pamatuji si i radost, když jsem nový aršík držela v ruce... Pak jsem ještě sbírala obaly od čokolád :)

No, křiklavá by být nemusela.

Hani,měla jsi krásný a voňavý den. A krásně mne naladila hned po ránu úžasnou květenou.

Domov je silné téma a moci vyslovit větu "jsem doma" s oním pocitem štěstí, jistoty a bezpečí je dar. Dokonale jste to, pane Zelenko, popsal slovy: "Vědomí domova je totiž pocit silně konzervativní. A násobený časem. Být doma, to je určité vědomí bezpečí, které člověk nosí ve své hlavě. Pocit, který sílí s přibývajícím věkem." Jiné pocity mám ve vzpomínkách na domov mého dětství a dospívání a mnohem silnější pouto mám k domovu své dospělosti, vlastní rodiny, stárnutí. Chápu ono časté poslední přání: "Chtěl/a bych zemřít doma."

Kutil Tvůrce mě rozesmál. Bezva fejeton! Díky. :-D