Fotky jsou moc krásné. A ve Španělsku jsem ještě nebyla.

Ano, pěkně napsáno. Přeji vám, abyste se tím balonem ještě proletěla!

Jé, děkuji. Moc mne to potěšilo. Poslala jsem článeček na poslední chvíli a nic jsem neočekávala.

Je to úžasné,když zbude úsměv pod vráskami,a k tomu se přidá pravé přátelství,plno krásných vzpomínek na vyplněné sny a na milého člověka...Přijde mi ta báseň na Tebe Zuzanko trochu neobvyklá,ale stejně pěkná jako vždy....

Pod vlivem své práce ve Vojenském historickém archivu staré dobové fotografie úplně miluji. Jen jich sem, prosím, dávejte co nejvíc!

Františku, jestli se sejdeme na Ředkovci, máte u mně jednu propisku,také pokoutně získanou.

Teda Olinko,úplně jsem tvoje vyprávění hltala a představovala jsem si,že jsem tam s vámi,děkuji...

Tedy Jíťo, tahle báseň se Ti opravdu povedla, díky. Je tolik stromů, pod kterými se můžeme líbat, ale když není s kým, tak aspoň pokoukat na tu jarní krásu. To nám také dá sílu. ***

Mohu se zeptat, zda je možné přijet až na Ředkovec a zaplatit za nocleh až na místě?

Kdysi jsem pracoval s francouzskými rychlostními filmovými kamerami Éclair, které byly schopné pro vědecké účely natočil až 250 snímků za sekundu. Záběry například chůze nebo běhu člověka pro biomechanické rozbory byly pak velmi zpomalené a bylo vidět fáze pohybu částí těla. To začali bratři Lumiérové a dnes to nahrazují videokamery.

Zuzanko já tě poznám už podle názvu básně. I ten je originální.

Ztratit práci ve vyšším věku znamená velkou komplikaci. Můj bratr musel odejít z velké energeticlké firmy ve svých 58 letech. Jako inženýr s třicetiletými zkušenostmi v energetice už nenašel jiné vhodné zaměstnání. Pak začal sám podnikat a daří se mu. Rozhodně ale těžko seženete práci s věkem nad padesát.

:-))) Tak tohle důvěrně znám. Někdy je to docela k smíchu, ale občas pořádně k vzteku. Myslím, že si zvyknu, ale je mi upřímně líto všek kolem, které to zasáhne.

Tahle se mi líbí moc. Neznám nic příjemnějšího, než vstávat ráno s úsměvem. Jedno jestli s vlastním nebo úsměvem někoho jiného. A což teprve s úsměvem sluníčka, které se neschovává za mraky.

Paní Antlová, nádherná práce.

Škoda jen, že tak málo věříme tomu, že si můžeme pomoci i sami. To nás ve škole bohužel nikdy neučili a neučí. Také mám zkušenosti s předáváním energie. Jednu dobu mě tak držela při životě známá paní. Od ní jsem citelně přijímala energii přes štítnou žlázu. Protože ona přemírou energie trpěla, bylo předávání oboustranně přínosné. Mně stačilo, aby přede mnou pohnula rukou a okamžitě jsem se na ni napojila. Bývalo těžké se od sebe odpoutat. Nevědomky jsem si léta pomáhala od bolesti vlastní rukou, ale nezabíralo to na všechny bolesti. S bolavým zubem jsem musela k zubaři. :-) Kdo se naučí usměrňovat a zacílit své myšlenky, je za vodou. Ale to chce sebekázeň a vytrvalost. Zdaleka ne všichni jsou šejdíři. Je spousta věcí mezi nebem a zemí, do kterých vidí jen někteří..

Vážení čtenáři, moc Vám děkuji za hlasy, které mě posíláte. Ještě jsem neuvedla, že mám jednoho syna, který se narodil v Itálii a protože jsem žila mimo Českou Republiku, mluvím Francouzsky, Anglicky a Italsky. Tohle jsem nenapsala do něco málo o mě :-)

Tak to je kousek od nás, jezdíváme tam se synem na houby ;-)).

Tak tomu řílkám fortel. Také si mnohdy udělám rlzné věci raději sama, než abych čekala na to, až se zvedne můj muž či snad děti. To se mi spíše ještě snaží pomoci vnoučata. Ale strom bych asi neporazila :-)

Tak tohle se čte samo.To je úžasné,jak je to napsané,k tomu není co dodat.Snad jen-souhlasím.Život je plný všelijaké energie,jen ta životní je ,,kapičku"jiná.