Něco podobného už mnoho let funguje i v našich končinách. Třeba Klub přátel našeho města, Příznivci kamenných a sochařských děl na JESENICKU či Hnutí Brontosaurus Jeseníky. Díky jejich činnosti mohou návštěvníci našeho kraje znovu spatřit téměř zaniklá díla a zákoutí, která jim mohou zpříjemnit pobyt v něm. Myslím, že není třeba se vracet až do první republiky. Akce Z byly podobného ražení. Fandím všem, kterým není jedno, kde a jak žijeme.

U nás už od čtvrtka od časných ranních hodin pořádně fouká. Dnes ráno byly kontejnery na odpadky převrávené o kus dál než obvykle bývají. Bytová jádra vibrují a poryvy větru s chodci nebezpečně smýkají. Už se těšíme, až to skončí. Sníh i led zmizely a a během dne teplota začíná šplhat nahoru.

Cítím s ním. I zvířata mají duši.

Zuzko, sobě kávu solí sladíš, jiné svými slovy hladíš. Éterická, prostá hmoty, zpíjejí mě do němoty. Čtu je znova, slova hledám a dopustit na ně nedám.

Tomu říkám ranař. Mám kamaráda podobného ražení. Nejezdí na motorce, ale na kole. Jeho oblíbeným prostorem jsou Jeseníky. Když přes ně šel bosky, zkusila jsem to pár kilometrů také. Pár podobných šílenců jsme inspirovali k následování. Zpočátku to bylo dost kruté, když jsem si zvykla, později docela příjemné. Ale jen pro mě, on měl za sebou několik desítek kilometrů a chodidla na hadry. Také rád "bivakuje" pod sněhem. Ale k tomu jsem se nikdy nepřipojila. Mám se ráda a stačí mi dva úrazy, O omrzliny nemám zájem.

Stromy mám moc ráda. Všechny... Dnešní orkán na Jesenicku je pro mnohé místní zatěžkávací zkouškou. Všem jim držím pěsti, ať mu odolají.

Nechtěla bych být v kůži postřeleného, ale ani střelce. Jenomže život někdy tropí hlouposti...

Je to zvláštní, číst tu najednou zcela jiný námět. Ale moc se Vám to povedlo. S citem Vám vlastním.

Moc pěkně napsáno, krásný cestopisný příběh.

Mohu doporučit,jak jsem již psala ve složce ,,moučníky",Někdy dám místo pr.do peč.prášek do perníku,nebo bez kakaa,jindy zase s polevou-jakoukoliv a mňamka je ,když dám na buchtu ještě krém.

Nápadité a moc hezké....jako vždy,chce se mi říci a tak jen dodám stále obdivně,že ta Vaše múza je naprosto nevyčerpatelná a to je moc dobře....

Říká se "Čím více slov, tím méně pravdy". Tady je jen málo slov...

To Tě obdivuji, žes to zvládla až v dospělosti, dokonce i přes zdravotní potíže. Se mnou je to přesně opačně. Byla jsem z kraje, kde každý lyžoval, sotva se naučil chodit. Tak i já, miniaturní lyžičky, bačkorové vázání. Styl "Jeď, jak umíš", spousta pádů (u nás se jim říkalo Metáky), ale taky pořádné kopce. Pak jsem se odstěhovala do krajiny bez kopců. Byla jsem ještě v devítce na Zadově a ve druháku na střední škole v Krkonoších. To mi ještě něco z původních znalostí zůstalo, tak jsem byla zařazena jediná do družstva kluků. Některé spolužačky stály poprvé v životě na lyžích (vypůjčených). A to je úplný konec. Lyže jsem už nikdy, narozdíl od sestry, která má alespoň běžky, na nohy nedala. Zkrátka nezvládnu rychlost, je to fobie.

Souhlasím s tím, že většina svatebních fotografií je násilně krásná, dojemná, decentní, barevná, mám na mysli ty od objednaného oficiálního fotografa. Nevylučuji, že pokud pak při zábavě fotí někdo známý, mohou z toho vylézt pěkné momentky. Podobně jako svatby musí být uhlazené i rodinné fotky s dětmi. Škoda, že i při takovýhle událostech nemůže být na fotkách víc pohybu a veselí. Vám se to daří, ale myslím, že také různě čekáte na ten správný okamžik a pak vybíráte a vyhazujete. Jako každý mistr fotograf.

Zuzko, dovedu si představit, žes to neměla lehké, o to víc se mi líbí poslední odstavec, pod který bych se mohla podepsat, protože to vidím stejně. Pokud jde o vztahy, a to jakékoliv, je to hlavně o toleranci a pochopení, že nejsme lepší nebo horší, jen odlišní, což vylučuje vinu.

Eva Olmerová nezpívala jen v pražském Semaforu, ale znali jsme ji také z jazzové scény Reduta, kam také často zavítala. Chodili jsme tam nejen na ni, ale také na Karla Velebného, pianistu Karla Růžičku nebo flétnistu Jiřího Stivína s kytaristou Rudolfem Daškem v Tandemu. Budu shánět nová CD s Evou Olmerovou a těšit se na film o ní. Díky za upozornění. Byla to česká Ella Fitzgerald-ová.

Já se pádů skutečně bojím, spadla jsem před 2 týdny na přechodu těsně před autobus, odneslo to jen koleno. Koupila jsem si na boty pryžové ozubené návleky, zvané "nesmeky", ale jsem v nich v rozpacích, jelikož návod říká, že se mají nosit jen na namrzlý sníh a let, kdežto na dlažbě atd. se ozubení poničí. Představa, jak si cestou do práce stále nasazuji a sundávám nesmeky podle toho, jak jdu do metra a zase ven a do autobusu a ven, mě pěkně otrávila, takže jsem nasadila "gerlachy" s drsným vzorem podrážky a z těch asi už vylezu až na jaře. Tobě ten závěr nepřeji, ačkoliv jsi vše vylíčila s obratností a vtipem, Tobě vlastním.

Pivo moc nepiju, ale verše o něm se mi moc líbí.

Máte za sebou Zuzko také kus života těžkého,ale jak se říká : " co Tě nezabije,to Tě posílí ",dnes na to vzpomínáte zřejmě bez hořkosti.A to je dobře,že se Vám život otočil a dnes je vše jinak.Přeji hodně pěkných chvilek v pohodě a hlavně v teple domova....

Země, vesmír a láska, to jsou moje oblíbená témata. Děkuji, Jarmilo.