Hano, buďte ráda, že máte své zuby, ale doporučuji neumdlévat ve snaze najít zubaře. Při mé zkušenosti, než se Vám ho podaří najít a než přijdete na řadu, určitě nějaký zub bude vyžadovat péči odborníka, třeba preventivní. Vzpomínám na doby, kdy jsem si bez objednání šla sednout do čekárny zubaře, počkala si až na mě přijde řada a tentýž den se mi dostalo ošetření, přitom nešlo o akutní případ. Ale čo bolo, to bolo!

Citlivé téma a velký problém, který navíc každý vnímá jinak. Měla by se zohlednit řada věcí a rozhodně neházet všechny do jednoho pytle. Lidé s těžkou prací ať mohou skončit dřív (bez krácení penze), naopak kdo by chtěl dělat i v důchodovém věku, měl by být zase aspoň trochu zvýhodněný. Jako OSVČ se celý život hodně věnuji prevenci, protože žádná nemocenská...a dost se mi to vyplácí. Nemarodím a jsem v dobré kondici. Za řadu zdrav.problémů si opravdu můžeme sami. Dělám fyzicky (kosmetička, masérka), už jsem trochu zvolnila, někdy jsem víc unavená, ale pořád mě to baví a ráda bych dělala aspoň 3 dny v týdnu i v penzi. Ale ta bude až za sedm let (v 65), tak kdoví...Snad to vyjde. Hezký den všem!

Přečteno jedním dechem. Osudy lidí jsou samé kličky a tady se rozuzlily . Poutavý článek. Děkuji za sdílení.

Jó sny, ty mívám, někdy jsou hezké, většinou za moc nestojí a s radostí je zapomenu.

Nemyslím si, že je to ze strany žen sobecký přístup. Doba se změnila a ženy pracují stejně těžce jako muži a když přijde čas, kdy lze zvolnit, chtějí si ještě kus života užít. Znám spoustu velmi aktivních žen, které se trápí s velmi neaktivním partnerem, takže když nastane období změny ( rozvod či úmrtí partnera) už to zkrátka nechtějí zažívat znova. Ale pokud by se nový vztah změnil ve velkou lásku, určitě by se společnému soužití nebránily. Pravdou však zůstává to, že řada i původně aktivních mužů hodně zpohodlní jakmile má " své jisté ". A pak jsme zase tam, kde jsme byly...

Danielo, krásně popsaná sága vaší rodiny. Je vidět, že tě to baví a že to je tvoje parketa. Ze slov je cítit láska, porozumění, úcta i obdiv. Děkuji za to, že to vše můžeme s tebou sdílet. :-) :-) :-)

Když jsem chodila na střední školu, měli jsme ve třídě sedm dívek jménem Alena. Jsem ročník 1948, asi to bylo v té době moderní. Mám kamarádku, která je křtěná Ivanka, říkáme jí Iva. Já mám ráda, když mi říkají Marie, ale takových je málo.

Milá paní Lenko, popsala jsem váše trápení opravdu tak, že jsem se na konci za vás vnitřně na vašeho manžela rozčílila. Oni si to chlapi prostě neuvědomují, že ač to vypadá jako banalita, druhému to může hodně ubližovat. My s manželem doma také občas řešíme, že se mi nelíbí, když sedíme třeba na gauči, kde leží i náš pes (kterého mám také velmi ráda), že ho manžel pohladí a až potom se otočí na mě a řekne, že mě pohladí taky, aby mi to nebylo líto. Je to malichernost, ale mně se také nechce být na druhém místě za psem :-). Jinak máme hezký vztah, ale tohle mě teda štve, takže vám rozumím. Manžel se tomu směje, ale jen kdyby to bylo obráceně, tak by se ho to také dotklo. Dokonce si pamatuji kolegyni z práce, která svému psovi úplně propadla, ale tam se to stalo kvůli tomu, že její manžel jí pořídil psa, kterého ona nejdřív nechtěla. Jenže s ním nikdo jiný nemohl chodit na procházky, tak chodila kolegyně. Ale měli náročného psa na pohyb, trávila s ním venku i 4 hodiny denně. A to se manželovi nelíbilo, jenže jí ho pořídil, tak nemohl nic říkat. Napadlo mě, že byste si mohla pořídit dalšího pejska a ten by byl jen váš. Ona ta láska ke zvířatům je krásná, vrací nám potom všechno mnohokrát víc zpátky svojí radostí a vítáním, ale pes nikdy nemůže nahradit vztah k manželce. Držím palce, určitě je zapotřebí něco změnit, když vás to trápí.

Aničko, nádherné fotky, už jsi ve vašem kraji našlapala kilometrů. Tak ti jich přeji ve zdraví nekonečně.

Hanko, přečetla jsem jedním dechem. Někdy i nezávislost na čemkoliv nebo komkoliv může napáchat dost škody ve vztazích, natož jakákoliv závislost. Přeji vám, ať jste brzy zcela fit a spokojená.

Milá paní Marie, Vaše vzpomínky čtu vždy s velkým pohnutím. Cítím z nich hluboký cit a lásku k rodině, která to neměla lehké. Fotografie přinášejí atmosféru tehdejší doby, máte bohatý archiv. Spolky byly solí života lidí na venkově i ve městech. Díky za ně.

Že na Íčku nejsou ubručení? Na Ringu a Politice je jich dost. Hloučky důchodců se svěšenými koutky a strachem v očích, se vzteky zaťatými pěstmi na každém rohu a v cukrárnách, v lázních.. Oni by vše dělali líp...

Paní Taťano, napsala jste moc hezký příběh , kdy váš domov žije už jen ve vzpomínkách. I takový je život. Ale ve vašem srdci zůstane navždy, stejně jako vaši blízcí. Děkuji, že s vámi můžeme tyto příhody sdílet. :-)

Vlaďko, dík za velmi fundované informace. :-)

Domácí násilí je i psychické týrání. Tedy nutno říci: Více než dvě třetiny českých mužů zažilo domácí násilí.

V těchto lázních jsme před lety taky byli, dokonce jsme s sebou měli i pejsky. Hezké fotky.

:-) Něco ze starého Ginsburga a Zdeňka Borovce v podání Evy Pilarové - Vosková panenka: Že prý někde na světě jsou dvířka a u nich klíč,/ tamtudy vcházejí do dětství ti, kterým je už šestnáct pryč./ V zámku klíč se otáčí, jen prosím vejděte dál,/ uvítá vás vosková panenka, s kterou si kdysi kdosi hrál... :-) dál na YOUTUBE

Fotka je skvělá a článek perfektní!!! My už se raději organizovaným zájezdům vyhýbáme. Jezdíme sami. Sice toho možná vidíme míň, ale jsme zase víc v pohodě. Rozumím vám :-)

Díky, připomnělo mi to krásná mladá léta u nás na chalupě. :-)

Děkuju za skvělý fejeton, který patří k mojí nedělní kávě. Opět jsem se krásně pobavila.