Bravo, pane Horáčku!! My. když jsme s kolegyní Markétou jezdily s dětmi z jazykové školy koncem 70. let do NDR, tak ona hrála moc dobře na kytaru a bez ostychu i některé Krylovy písničky, Vím, že se jim hrozně líbila Nevidomá dívka, tak se ji s ní naučily. A Markéta jim klidně řekla (kdyby snad měl někdo z rodičů doma strach nebo výhrady), že Kryl sice odešel do Německa, ale jeho písně se ničím neprovinily, jsou krásné a není důvod je nehrát!

Kdepak Zuzko panenka která je vzpomímkou na maminku se ani nesmí darovat tam kde je je jí dobře .Vzpomínám jak jsme jako dítě chodívala do Moděvy kde nejenom pro mě ,ale i jiná děvčata schovávaly švadleny odstřižky látek . I zbytek látky byl tehdy velký dárek a já šila a šila šatičky pro panenku .Dnešní mladí neuměj přišít ani knoflík.Takového malého plaváčka holčičku jsem taky měla používala jsem ji jako ozdobu na dort.Postavila jsem ji na hotový dort a z krému udělala šaty i vlasy ,žel jsem takhle někomu dort pekla a panenka se mi už nevrátila .Kaučikové panenky mám také jen trochu větší .Děkuji za tvůj článeček.

Já proti moderním budovám a dalším stavbám vesměs nic nemám, pokud jsou umístěny ve vhodném prostoru. Velice se mi líbí hotel s vysílačem na Ještědu a celkem i původní východoberlínská televizní věž. Pražská věž mi ke křehkému, jednolitému panoramatu Žižkova připadá poněkud robustní, i když je nápaditá.

To je pěkné, ani v tom necítím ironii, že sbírat se dá leccos. Ono ani všechno nelze nazvat sběratelstvím. Člověk si často schovává něco, co ho oslovilo, co se mu líbilo, a protože ho třeba vzhledem k povaze oslovuje neustále druhově stejné, vznikne z toho, obecně nazváno, sbírka.

Paní Růženko, vaše aktivity jsou opravdu neuvěřitelné. Co vy všechno děláte, to se jen tak nevidí. Smekám.

Já v Tchibu nakupuji, jednak tam chodím na dobrou vídeňskou kávu a občas koupím i něco ze spotřebního zboží, mám od nich i zimní "sněhule", spodní prádlo, kalhoty, legíny, poličku na kosmetiku. Mají i docela dobré nápadité průmyslové výrobky. Co se týče oblečení, tak normální dámské velikosti. Každý týden je nová tematická nabídka.

Četl jsem nádhernou knihu vzpomínek nositele Nobelovy ceny za fyziku Richarda Feynmana : " To nemyslíte vážně pane profesore." Protože byl také v týmu, který vyrobil první jadernou zbraň, tak se zmínil i o Edwardu Tellerovi, kterému to velmi rychle myslelo. Dovedl odhadnout jaký vtípek mu Richard Feynman připravil a s předstihem ho prokouknul. Kouzelné čtení se spoustou humoru. Jako knihu pro zábavu i poučení doporučuji.

Krásná sbírka, hezky instalovaná, pěkně představená. Mám doma spoustu hrníčků, ale každý pes jiná ves, jak šel čas a sady řídly používáním.

Když už se zde probírá nevěra, a statistiky, chtěl bych napsat, že jsem nikde nenašel nějakou přesnější definici nevěry. Že se někdo s někým vyspí, to neobstojí. Spánek nevěra není. Ani když jsou oba bez oděvu, nemusí dojít k žádné aktivitě a tedy jako nevěru to nelze do statistiky zahrnout. Když budeme hodnotit aktivitu, budeme muset brát zřetel pouze na aktivity erotické. Erotické aktivity ale začínají vzetím za ruku, položením dlaně na koleno a nebo polibek a obejmutí. A to přece není nevěra, ač i to může někdo odsuzovat. Když pokračujeme dále, dostáváme se k položení dlaně na místa intimnější a skončíme u divokých kopulačních pohybů zakončených oboustranným vyvrcholením. A jsme u toho. Je nevěrný muž, který jiné ženě pohladí šíji? Nebo až když kolegyni pohladí ta intimnější místa? Ani prožití orgasmu nemůžeme stanovit měřítkem. Jedna moje přítelkyně kdysi několikrát prožila orgasmus, když jsem ji objal v čajovně a u jiné jsem ho nedocílil ani déletrvající maximální sexuální snahou. Tak se ptám: Kam až se musí muž ve svých erotických snahách dostat, aby se dopustil nevěry? Jaká je tato hranice u ženy? Umí mi někdo odpovědět?

Inu to víte, že tloustne. Já to přece musím vědět při svých 112 kiologramech.

Tak to je moc krásné, myslím to vyjádření, ne ten stav. Ten raději nikomu nepřeji, tedy ani sobě. Dobrovolná občasná samota pro jednoho nebolí, naopak často uleví.

Krásná "hymna" pro nás, národ houbařů. Miluji houbaření, tedy vůbec procházky lesem, a to v jakémkolii ročním období a dá se říct, že i za jakéhokoli počasí. Asi jsem byla v minulém životě nějakou lesní zvěří, anebo se připravuju na ten život příští :-)

Potěšil mne článek o kostele sv.Michaela Archanděla v Podolí, protože ho důvěrně znám. Byl jsem tam kdysi dávno v těžkých šedesátých letech minulého století pokřtěn. Bydleli jsme tehdy s rodiči jen kousek od kostelíka na rohu Podolské ulice, kde bývalo kino Zdar. U vodárny jsem chodil na Nedvědově náměstí do základní školy. Zjistil jsem, že mne křtil Josef Beran, ale nebyl to biskup a pozdější kardinál, který je nyní pohřben v katedrále sv.Petra v Římě. Byl to jeho jmenovec - Josef Beran konzistorní rada. Jak jsem zjistil, tak v té době byl kardinál Josef Beran již internován. Přes ulici jsme měli Vltavu a Podolskou plovárnu. V přístavu pod Vyšehradem jsme jezdili jako děti na lodičkách a v zimě, když "háfna" zamrzla, tak jsme tam bruslili. Na vysoké škole jsem tam vyjížděl na čtyřveslici z loděnice. To bylo mé dětství pokřtěné Vltavou.

Jeden můj dřívější starší kamarád měl doma permanentně naladěno na Hlas Ameriky. My jsme už v 60. leech poslouchaly se sestrou v jižních Čechách písničky na Svobodné Evropě. Ale v každou celou nastoupila rušička, která zakryla zprávy, a za pár minut se jelo dál.

Náš tatínek, Mirku, sbíral známky, začal za první republiky, pak za protektorátu, a že jsme byly dvě holky, bral v padesátých letech celé vycházející Československo dvakrát, jinak si jaktěživ nic nekoupil. Známky pečlivě dával do alb, jen ke konci, když už byl nemocný, zakládal je jen mezi stránky knihy. Umřel, když jsme byly ještě ve škole, pak jsme se s maminkou odstěhovaly, starý barák byl vlhký, my na to nějak nemyslely, po čase jsme zjistily, že se známky totálně přilepily nebo slepily dohromady, ani ve Filatelii je nechtěli, tak jsme je vyhodily. Pohledy mám také, ale už mi nepřibývají, a vozím sobě i sestře i kamínky z cest. To je asi záliba hodně lidí, kteří cestují. Díky za vyprávění.

Co se ještě dozvíme o našem českém, pardon, slovenském Berlusconim. Ministr financí se škraloupem rudé policie, to je ostuda České republiky a výsměch demokracii.

Zajímavý příběh .Hudbu nemám vyhraněnou a písničky od Jacksona znám už jen z toho důvodu,že moje vnučky jeho písničky poslouchají a když ho slyším zpívat z rozhlasu tak vím že zpívá on.Jeho "měsíční chůze "i jiné krokové pohyby nenapodobí nikdo tak dokonale .Snaží se ho napodobovat jak hlasem , tancem vlasy,kloboukem,oblečení,mnozí mladí rádoby zpěváci ale není to ono.Michael Jackson – Král popu miliónů fanoušků celého světa. Hudba žádného jiného interpreta se neprodávala v tak obrovském množství. Žádná popová hvězda nezískala tolik ocenění a takové pocty. Žádný jiný zpěvák nevyvolával tolik nadšení a hysterie. Kolem jeho smrti je spousta pochybností a už se asi ani nedovíme jak to bylo.To že byl závislý na lécích ,to že prodělala spostu plastických operací ví asi každý.Psalo se po jeho smrti ,že se dostal do velkých dluhů,že Michael měl větší cenu jako mrtvý než živý.Mám pocit že jsem někde slyšela ,že vlastnil práva na skladby Beatles a miliarda dolarů to už jsou nějaké peníze.Proto asi vznikla ta fáma. Sbírat jeho desky a psát o něm proč ne ? Důležité je pro vás že vás tato činnost naplňuje a to je hlavní.

Žiji s brontosaurem, jak říkám svému muži. Je velký, nemotorný, ale docela hodný. Vaše ještěrky ale asi tolik nesežerou :-). Pěkné.

Výstavu soch Olbrama Zoubka jsem viděla už před několika lety v pražské Chodovské tvrzi a jednou byly dokonce volně vystaveny v prostoru za Stavovským divadlem. Drobné plastiky mívá i na letní výstavě Vltavotýnské dvorky. Svým způsobem se mi jeho dílo líbí, i když milovníci klasiky k němu mají jistě výhrady. Ale je nezaměnitelný!

Karel Kryl měl už ve svých písních z mládí fascinující texty s dokonalou češtinou plnou nezvyklých slovních obratů a gramatických spojení včetně naprosto správných přechodníkových tvarů, které téměř nikdo neuměl. A to nemluvím o hlubokém obsahu. Když emigroval, podařilo se mi získat jeho první zahraniční desku Rakovina. Nahrávky se šířily i mezi mými mladšími přáteli, kteří už ho neznali. Jeho návrat po revoluci a zklamání dalším vývojem byly až tragické. U jeho hrobu v Břevnově je mi vždycky smutno.