Naďo, krásné fotografie, taková procházka potěší a navnadí.

Začínám si uvědomovat, že k nedělnímu ránu patří Vaše povídání. Pro úsměvné nastartování dne. Takže, zase díky, a jak říkala moje babička, jen houšť a větší kapky!

Vlaďko, našla!!!! Super!!!

Je to tak. Postaru se toto již snad od r. 2013 založit nedá, aby člověk nepřišel do ztráty. Byla jsem okolnostmi nucena starou smlouvu zrušit. Pak jsem si založila před rokem novou, jak píšete. Letos koukám, že jsem silně ve ztrátě. Chtěla jsem produkt zrušit, ale obchodní zástupkyně fondu mne přesvědčila, ať to nechám celých 5 let, že se to srovná. Tak sama nevím...

Já se svého obrazu děsím už od školních let.

Václave, to mi připomnělo, jak jsem na příkaz ředitele v 31 letech zakládal organizaci SSM v jednom pražském závodě, kde jsem dělal šéfa podnikové tiskárny. V žádném případě jsem to nechtěl brát moc vážně a tak jsem se domluvil s kolegou a organizaci jsme si vymysleli. Najmenoval jsem tam pár mladších žen, já se jmenoval předsedou a kolega místopředsedou. Zápisy ze schůzí, které se nikdy nekonaly, jsem si vymýšlel a ředitel byl spokojený. Po čase to zjistil a spíš ho to pobavilo. Řekl mi: "Ty sice děláš h...., ale mluvíš jak poslanec." Moje politická kariéra tam skončila.

Taky jsme měli doma běhen mých klukovských let mourovatého kocoura, který měl stejnou zálibu jako " Zrzek ". Kvůli němu se k nám bála chodit listonoška. Kočky držené v bytě bez zahrady upřímně lituji.

perfektní!

Tak takhle se má chovat úspěšný podnikatel. Miliardář. Blahopřeju k tomu.

Gratulace pro Martinu! Pro Honzu pochvala za rychlou reakci. :-)

Krásný výlet i fotky.

Vám i Elišce přeji hodně dalších krásných a radostných dnů:-)

I já Ti přeju jen všechno dobré. Děkuju za hezké lednové shrnutí a zamyšlení. A pochopitelně i za moc hezkou fotogalerii. :-)

Krátké, vtipné, legrační. :-)

Děkuji za připomenutí této významné osobnosti. Vnučka o profesoru Heyrovském nedávno psala referát. :-)

Včera po přečtení článku mi vytanula na mysli slova Jiřího Wolkra z básně Umírající: ... smrt je jen kus života těžkého, co strašné je, co zlé je, to umírání je, ... umírání se bojím, kde každý je opuštěn, - ... Uvedený článek směřuje k tomu, aby nikdo nebyl sám, když odchází a neví kam. Čekala jsem, kdo se první odváží jakkoliv zareagovat, ale tady je "ticho po pěšině". Aby ne, když se většinou smrti bojíme, protože netušíme, kdo jsme, ani kam se podějeme. Malou výhodu mají věřící, protože jistým způsobem mají představu, že jdou někam "na lepší". Přesto se jim určitě odchází líp, když na to nejsou sami. A o to jde. Děkuji všem, kterým odcházející stojí za pozornost i pomoc v těžkých chvílích. A tím nemyslím poslední pomazání.

Zajímavá zkušenost.

Hezky napsáno, ale bohužel notoricky zapšklí lidé si sami od sebe nikdy nepřipustí, že jsou zapšklí, změní se možná jen ti, kteří jsou zapšklí dočasně, pokud se jim zlepší např. nepříznivá životní situace.

Jak se za 10 minut projeví rozhodnutí zda jet na Rhodos nebo Krétu? Myslím, že takoví lidé by měli žít v páru s někým kdo rozhodnutí umí dělat.

Moc hezké. Podobné obrázky si také schovávám. S telefonem jsme občas také bojovali, ale naštěstí existuje Lego. A zpoza gauče a knihovny jsme často "lovili" křečka.