Střepy se konečně do dálky rozletí a my se těšíme na lásku na třetí.

Blízkost milovaného člověka je sama o sobě darem. Je to krásná báseň.

Ukázka, kterou mohu potvrdit z rodiny. Před pár dny zemřel můj bratranec. Vážil přes sto kilo a měl sotva 165 výšku. Neustále pojídal sušenky se zmrzlinou, a jeho partnerka mu je poctivě kupovala, protože je vyžadoval. Už jednou měl infarkt a v nemocnici zhubl o 10 kg. Po několika měsících doma je zase přibral a ještě více. Nechodili na procházky a když jsme si volali, snažila jsem se ho přesvědčit, ať to nějak řeší, místo sladkého ať si dělá k večeři jen saláty a chodí alespoň do parků na delší procházky, ať jde k lékaři a poradí se. Marně, nedávno se mu prý udělalo špatně, ale nechtěl k lékaři, že to přejde. Měl strach, že ho bude nutit ke zhubnutí. A takhle smutně to dopadlo.

Našla jsem podle rozhledny.

Ještě nejsem tak daleko a nenacházím věci na svém místě...

Ještě jednou vás mezi námi vítám a přeji, ať se tu cítíte dobře i bez titulů.

Smrt je třeba mít na zřeteli stále. Budeme-li se i nadále tvářit, že se nás to netýká, budeme jí zasaženi mnohem víc. A že nějakým způsobem budeme, je nade vši pochybnost.

Je dobré to vědět, i když v praxi to někdy vypadá trochu jinak.

Děkuji za krásnou fotoreportáž. Tak pěkné louky jsou ještě v pohraničí, kde je ještě nestačila naše uspěchaná doba zničit. Připomínají mi dětství, také jsem chodila takovou voňavou loukou, hned za sadem.

To není špatná idea..... Mám na to úchylku, nesnáším vyhazování jídla, doma. Často pražím topinky ze starého chleba a patlám na ně pomazánky nebo oblohy ze všemožných zbytků z lednice :-)

Říčka nás bezpečně navedla k odhalení. Ale nejen ona ...

Vážím si Vašeho vyjádření, hlavně je pro mě cenné to poznání, že mnohdy je třeba putovat někam daleko, aby člověk poznal pravou krásu a štěstí u nás doma a přímo v sobě, ve svém nitru. Díky.

Něco o lidském těle tu už bylo, Hanka Š. psala o hlavě a zřejmě i o končetinách, ale Vy jste to vzal hezky od hlavy až k patě.

Hezký a náročný koníček. Já si pak mohu o tom v pohodě číst a věnovat se přitom svým koníčkům.

Opravdu letní pohodová.

Taková magická večerní prohlídka hradu s dobovým dějem, to muselo být kouzelné!

Měla jsem o trochu staršího kamaráda, který takhle vyjel na práci do Británie. Jeho teta byla navíc Angličanka, která si vzala čs. letce. Vrátil se a pak toho hodně litoval. Já jsem studovala němčinu a v normalizaci jsem si za špatných okolností několikrát říkala, že jsem měla vycestovat v 68 do Německa. Jenže jsem byla ještě taková hodně nesmělá. Později jsem toho ale už nikdy nelitovala, tím spíš, že už se mohlo cestovat. Díky za hezké vyprávění, které mi připomnělo tu dobu.

Na školní srazy chodím ráda. Ze základky mi to posledně nevyšlo, ale většina žije v mém rodišti, takže se občas vídáme a jsme na telefonu. Ze střední je to vždycky za pár let. S dvěma spolužačkami jsem ve styku častěji, protože se přátelíme. A z toho, jak vypadám si hlavu opravdu nedělám. Dneska zmizel i komplex méněcennosti, kterým jsem kdysi dost trpěla.

Pane Miloši tak prostě si TV nezapínejte, nebo se dívejte na večerníčky

1/ nejprve mi bleskla hlavou hlava sovy sněžné, při bližším prozkoumání snad knedlíkový smajlík v krustě, 2/ rákosové prostírání, 3/ chránič vejce, 4/ spíchlá síťka horkou jehlou, 5/ buben pračky. 6/ kráječ na vejce