"Bílá" je milá.

I sprejeři inovují. Obdivovala jsem jejich přesnost kresby a pak jsem viděla sprejery při práci za bílého dne a na frekventované ulici. Měli vystřiženou předlohu, tu přiložili ke zdi a párkrát přejeli barvou ve spreji a bylo hotovo.

Na toto téma jsem psal několikrát. Pořád mi vadí, že mladý člověk nedokáže utvořit větu bez spousty,, volů." Jednou ve vlaku už jsem nemohl takovou diskusi poslouchat a navrhl jsem jednomu mladíkovi:,,Dám ti stovku, když řekneš tři věty bez slova vole!" Nedokázal to, ale já měl štěstí, že se k jeho chování nepřidala agresivita. No a vrcholem bylo, když v květnu žebraví studenti obtěžovali lidi na rušné ulici, aby přispěli na maturitu. Když jsem slyšel tu záplavu ,,volů", pravil jsem.,,Vy jste podvodníci, takhle přece studenti nemluví!"

Je nesporným faktem, že dříve lidé měli k sobě blíž. Peněz tolik nebylo, ale byl humor, i při sportu.

Vaše železničářské historky nemají chybu. Je vidět, že toto prostředí dobře znáte.

Modrá je dobrá, ale oranžová je nejlepší a oranžata je pojem, který se mi líbí.

Paní Jano, kdo ví, kde je té cikánce konec a Vy jste se dožila a ještě dožijete krásného věku. Přeji hodně zdraví.

Umíš obdivuhodně obléknout události do něžně poetického kabátu. A tato báseň je opět mistrovské dílo. S lehkostí jakoby nehledaných slov návštěvníky své duše seznamuješ s tím svým zvláštně nostalgicky posmutnělým štěstím. Jsem rád, že mi bylo dopřáno Tvé verše nejen číst.

Stejně tlustí stejně velcí podobní jak vejce vejci lidi by se nepoznali i kdyby se dlouho znali Nosili bychom přátelé asi číslo na čele.

Jsem ráda, že se tu objevily některé fotografie, kterým jsem během soutěže dávala hlasy, ač mi jejich autoři byli neznámí. Ale hlasuji pro fotky, ne pro lidi. Teď je to těžké, velmi těžké. Tak tedy paní Felixová a její jarní pavučina s rosou. Nejsou tam kytky, zvířátka, krajina, jarní radovánky, ale v tom mikronáznaku je to jaro ukryté.

Pár takových prostořekých lidiček, kteří svými výroky nejenže vytvořili trapas, ale ještě někoho ranili, byť snad neúmyslně, jsem také zažila. Nezapomenu na dětskou lékařku, u níž jsem byla v 9. třídě na prohlídce. V té době jsem byla jen kost a kůže bez ženských tvarů, zatímco spolužačky už se všechny zaoblily. Hodně jsem se za to styděla. Když jsem byla svlečená do půl těla, doktorka zavolala svého kolegu: No, pojď se schválně podívat, viděl jsi už někdy něco takového?...

V horkých dlaních klíč od lásky a v chladných dlaních klíč od vzpomínek, tohle srovnání se mi moc líbí. Také to, že blízkost nás vzdaluje a dělí, je velmi výstižné vyjádření. Moc pěkné, Vladko!

Některá stvoření jsou zajímavá "veledíla".

Kdo je chytrý, nepotřebuje chytrý telefon. :-)

To jsou okamžiky, kdy by se člověk nejraději sám neviděl. A oni ho vidí jiní! :-))

Bydlel jsem v Podolí u plaveckého stadiónu vedle Vltavy. Bez plavek do bazénu je jen milá nadsázka, která u plavčíků neplatí. :-)

Ano, znám několik kovářů, dělají většinou uměleckou kovařinu - halt poptávka se od časů Lešetínského kováře změnila. Na turnovské UMPRUM je jejich líheň...

Mně se, Jani, i po letech neučení občas zdá, že jdu pozdě do nějakého kurzu, nemám přípravu, neznám rozvrh hodin na celý den, ale vím, že v té třídě jsem tento školní rok ještě nebyla, takže nechápu, že to na mě ještě neprasklo. Na jazykovce jsem sice přebíhala z budovy do budovy, ale tuto snovou prekérní situaci jsem nikdy nezažila, tak nevím, proč mě dodnes straší. Spíš otázka pro vykladače snů.

Ano Marie,bylo to fajn.Jsem moc ráda,že jsem s vámi mohla prožít dva krásné a veselé dny. Též jsem nacvičovala otočky,ale v momentě, kdy jsem vykročila k molu,všechny rady z hlavy zmizely.

Silné jak mořský příboj a lehké jako vodní pěna.