Zajímavé, zkusím. Díky.

Klíče v popelnici, to mi něco připomíná, zrovna jako ten vhozený prášek:))))

Pěkný! Já jsem zase ráda nosila sukýnky.

Někdo takové sbírky podporuje, jiný je zásadně proti nim. Stejně jako u včerejších žlutých kytiček jako symbolů boje s rakovinou. Vaše vesnice má zřejmě široké srdce a to je dobře.

Prima článek. S pozitivním přístupem ke stárnutí se méně stárne. ...neodpustím si poznámku, Deepak Chopra - jsem mírně skeptický ke světovým bestselerům s "duchovní" tématikou. Nejsem si nikdy jistý, jestli jde víc o peníze za prodané výtisky nebo o duchovní obsah :-)

Pěkně a přesně jsi to, Jitko, popsala a krásně vyfotila. Užily jsme si spolu krásnou neděli!

Sama nepeču, ale výjimečně bych se nechala pozvat na ochutnávku, protože kombinace jablka-tvaroh mě docela láká.

Našla jsem, bylo to součástí velmi známého vojenského prostoru.

To jsou skutečně čtivé příhody. Připomnělo mi to oslavu čtyřicátých narozenin na kurzu v NDR krátce před listopadem. Zkrátka to tak vyšlo. Přeji Vám i do budoucna hodně vitality jako dosud.

Srdečně Vám gratuluji a mám spolu s Vámi velkou radost. Poezie je tak málo a ta Vaše je opravdu novodobá, navíc ještě povídky. Pokud budete nabízet publikaci i na internetu nebo jakkoliv jinak, ráda si ji koupím. P. S. Co se týče mě, nechám to asi ......Koňovi. :-D

Mám v šatníku vlastně všechno . V zaměstnání jsem sukni nosila hodně, teď mám jen pár kousků a to většinou letních. Šaty mám taky a kalhot mám nejvíc. Ráda nosím 3/4 kalhoty, pokud možno v pastelových barvách, prostě barvy. Chválím u článku fotky našich íčkařek.

Stát se bude muset díky nárůstu starší populace chtě nechtě zabývat čím dál víc problémem stárnutí jako takového. Název Pozitivní stárnutí mi zní poněkud vykonstruovaně , používá se snad i výraz Negativní stárnutí? Vždyť normální stárnutí by mělo být jako každá životní etapa pozitivní. Jinak ovšem paní náměstkyně hovoří rozumně a zainteresovaně, bylo by hezké, kdyby se alespoň některá z jejích přání uskutečnila. Např. návazných zařízení pro lidi po mozkových příhodách, úrazech a dalších zdravotních komplikacích, které je dlouhodobě vyřazují ze života, ale nejsou jen poslední stanicí před smrtí, je opravdu málo.

Ty jsi, Hanko, neúnavně obětavá. Senioři se budou retro ozdravovat a Ty nebudeš vědět, co dřív. Ale já vím, to je Tvůj svět!

Pěkné fotky.

Už jsem to našla, ale do večera zase všechno zapomenu.

Dobrá nápověda, našla jsem rychle. Kdysi jsem tam byla a moc se mi tam líbilo - ale nádrží neznám, protože jsem tam byla autem.

Paní Tereza má krásné fotky,umí fotit.Určitě bude vybraná modelka s akcí spokojená.

Já jsem jednou popletla název typu motorky, které říkají Američané "bobber", a řekla jsem "sysel". To bylo haló! Nebo, když jsem v lahůdkách místo vajíčkového chlebíčku žádala "chlebíčkový vajíček". Ale co se týče komunikace s lidmi, uznávám, že tam se snadno něco pochopí jinak, než to dotyčný myslel, mnohdy záleží na momentálním nedobrém rozpoložení a už je oheň na střeše.

Vezmu to z pohledu provdané vnučky. Nejlepší babička/dědeček jsou tací, co umí vyslechnout potíž, zasmát se s Vámi, ale nekecají Vám do života. Příklad číslo jedna : Měla jsem dědu, a ten byl naprosto optimální. Pro každou rošťárnu byl, málokdy na mne zhouknul - to už muselo být, aby tak učinil - a i když neměl ke konci života excelentní zdraví, ještě předposlední den se nehorázně smál, když jsme za ním do nemocnice přišli rovnou v maskách z masopustu. Když něco potřeboval, stačilo pípnout a letěla jsem, vyřídila, nakoupila - aby byl veselej a nic mu nechybělo. Když se mu poslední měsíc života nechtělo moc jíst ani pít, tak to šlo, když jsem se u něj stavila. Žádné "musíš", ale..."dědo, když tak dlouho povídáme, nevyschlo ti trochu?" "jo, vyschlo, podej mi pivko" Případ číslo dvě je babi, žena zmíněnýho dědečka. Generál co si pamatuju od malička. Tohle musíš, tamto nesmíš. A nešlo jen o sladkosti před obědem, nebo podobné prkotiny. Nutila mne do věcí a kroužků, které jsem dělat nechtěla, ale "přeci jsou vhodné pro děvče, takže je budeš dělat". A ona je platí, takže ona rozhoduje. Hrůza, děs, naprosto ztracený čas, kdy jsem mohla sportovat, nebo číst, což mne táhlo mnohonásobně víc a táhne i do teď. Ve chvíli, kdy jsem dosáhla plnoletosti ovšem čekal babičku brutální šok. Vnučka, která ji poslouchala téměř na slovo, protože musela, se postavila na zadní: proč bych měla jít na práva nebo na medicínu? Protože ty chceš? Nakašlat, půjdu kam budu chtít já, budu nosit, co chci já, zajímat se o to, co chci. To, že ty si představuješ něco jinak, mne nebere. Smiř se s tím. Jak ona do té doby na mne, tak já na ni - ovšem, léčba šokem zde téměř nepomohla. Dokud byl dědeček živ, prostě jsem k němu a babi chodila, i když jsem věděla, že od babi dostanu zase za něco (cokoliv od oblečení po jídlo a osobní život) vynadáno. Chodila jsem tam než kvůli dědovi, vždycky jsem zatnula zuby a nějak ty narážky přežila. Ovšem nyní je bábi na nejlepší cestě k tomu, abych se tam neukazovala vůbec. Se skřípěním zubů jsem ochotna přestát nákupy, neboť vím, že by je bábi sama neunesla, já je utáhnu bez potíží, a v šumu obchodního domu neslyším lecjakou jedovatou poznámku. Ovšem rodinné návštěvy omezuji na minimum. Všímají si toho rodiče a promlouvali již babi do duše (budiž jim ke cti, že to statečně zkusili), ale výsledky to nepřineslo. Proto, pokud mohu poradit (byť jsem velice mladý ročník oproti Vám zde): naslouchejte dětem a vnukům a smějte se s nimi, případně politujte, ale nikdy nezkoušejte svým dětem a vnukům řídit život (pokud sami nepoprosí o radu), byť si to snadno odůvodníte tím, že je máte velice rádi. Může se Vám stát, že trvalým rýpáním je od sebe doslova odeženete, a již pouhá návštěva u Vás pro ně bude pouze z povinnosti a nikoliv proto, že by chtěli a těšili se k Vám. Hezký den všem.

I za nás byli někteří učitelé hvězdy, co se týkalo poznámek. Třeba Věší si trojúhelník na ucho, to bylo závažné sdělení.