Přehled posledních diskuzních příspěvků

Herci Slováckého divadla vyměnili jeviště za telefon a nákupní tašku

Daniela Řeřichová 14.1. 07:03
Slovácké divadlo je mi moc sympatické, několik inscenací jsem viděla a byla jsem nadšena. Už nyní se těším na Jesus Christ Superstar a Lichožrouty.

Lidské oko nikdy nespí, odpočinek ale potřebuje. Dopřejte mu ho

Martin Vrba 13.1. 14:40
No – člověk se stále učí – tak „lidské oko taky nikdy nespí“, to jsou mi věci, já si do teď myslel, že jen čert nikdy nespí a kam nemůže, že nastrčí bábu. A která tchyně někam do prádelníku ten skvělý redakční článek o tchyních? Já tam psal příspěvek, tak ho dám tady k nespícímu oku. Před chvílí, kdy na stránky „íčka“ dorazily první oslavné tóny tchyní na sebe, tak vystartovala redakční posádka v T603, aby si za pomoci policie vyhledala a vyslechla také názory druhé stany. S politováním oznamujeme, že plánovanou reportáž o takto krásných vztazích v příbuzenstvu nemůžeme s etických důvodů publikovat. Když jsme přečetli jedné snaše, jak popsala tu symbiózu její tchyně na „íčku“, tak jsme museli přivolat rychlou záchranou službu, jak ji to dojalo k slzám. Materiál ale nezanikne, bude využit v reportáži o nevšedních domácích mazlíčcích hned v prvním díle: „Jak si hřát hada na prsou v panelákových podmínkách“.:)

Státy kolem nás očkují o sto šest, naše vláda projednává strategii. A kolik lidí zatím umře?

Marie Měchurová 13.1. 13:21
Pane Vácha, máte kus pravdy, ale tady s tím nepochodíte. Stát prostě není firma. Nevíme ale, jak by to zvládla vláda jiná. Když pan Babiš prohlásil, že on to očkování bude všechno řídit sám, tak jsem z toho moc nadšená nebyla.

Rozhledna s poetickým názvem Maruška

Daniela Řeřichová 13.1. 11:39
Krásný výlet a krásné fotografie, jste zdatní turisté, klobouk dolů.

Fronty vymizely z našich životů, po letech nám je připomněl koronavirus

Daniela Řeřichová 13.1. 08:30
Stávali jsme fronty na věci denní potřeby i na knížky. Historky byly veselé, tragikomické i vážné. Po úmrtí dědečka jsem doprovázela babičku, černě oděnou, do řeznictví. Když na nás přišla řada, babička nesměle poprosila o deset řízků na smuteční oběd. Prodavačka se škodolibě rozesmála, kde to jako žijeme. Naštěstí jedna z žen ve frontě řekla, že ona se svých dvou řízků vzdá a udělaly to i další, takže nakonec si babička mohla koupit co potřebovala. Na jednu stranu byla hezká ta solidarita, na druhou stranu byly tyto situace často nedůstojné.

Tonga – polynéské království v Tichomoří

Vladislava Dejmková 12.1. 15:08
Krásně jsem si početla a odpoutala se od všední reality.

Dialogy

Anna Potůčková 12.1. 11:50
S humorem jde všechno lépe a s humorem se také vše lehčeji zvládne. Humoru není nikdy dost......

Jana (69): Po smrti manžela jsem začala být zlá na lidi kolem sebe, na rodinu. Cítila jsem křivdu

Danka Rotyková 12.1. 08:25
Článek by si měli přečíst všichni, nejen vdovci a vdovy. Aby pochopili, jak těžké může být najít cestu zpět do života. Každý jsme jiný, a proto se stává i to, že se člověk ztratí. Je mi Jany líto.

Zimní romance

Daniela Řeřichová 12.1. 08:23
Moc hezké, pravdivé.

BISOP: Naočkujeme-li milion nejstarších občanů, snížíme počet úmrtí na covid-19 o 70 procent

Rostislav Mraček 11.1. 19:19
Tak to jsem ještě neslyšel: Laboratoř veřejných politik. Čím vším se dá báječně živit!

Doteky jsou pro někoho léčivé, pro jiného otravné

Jana Šenbergerová 11.1. 15:43
Pěkný článek. Jen proto, že jsem bývala netýkavka a u nás doma nebylo zvykem projevovat si sympatie dotýkáním, chápu dnes lidi, kteří to tak mají. Moje tchýně, které jsem nepadla do oka, měla ve zvyku na veřejnosti mě objímat a líbat, když u toho bylo obecenstvo. V soukromí byla jedůvka. Přesto právě ona byla člověkem, který mi usnadnil pochopení, že jsem člověk "dotykový". Neznám materiál vhodnější k dotýkání, než je lidská kůže. Děti, kterých se nikdo láskyplně nedotýká, mívají v dospělosti řadu psychických problémů.

Fotoreportáž: Už bylo načase

Daniela Řeřichová 11.1. 11:04
Pěkná fotovycházka, zavanul na mne čerstvý vzduch, díky.

Příběh na 50 slov: Vůně života I

Marie Ženatová 11.1. 10:09
Moc děkuji za těch nádherných a skutečně výstižných padesát slov *

Dopis panu Wolkerovi

Daniela Řeřichová 10.1. 13:37
Paní Julie, moc hezká reflexe na Jiřího Wolkera, 3. ledna bylo datum jeho úmrtí. Recitovala jsem kdysi jeho verše a jezdívala jako začínající autorka na literární přehlídku Wolkerův Prostějov. Dopisy píšu a dostávám dodneška. Vážím si zejména těch od pamětníků, kde se moudrý obsah snoubí s krásným rukopisem. Doba se zrychlila, a tím i komunikace. Někdy ke prospěchu, někdy ke škodě.

Hradecké parky - Jiráskovy sady

Věra Ježková 10.1. 11:34
Všechny vaše hradecké reportáže jsou velmi hezké a zajímavé.

Chůze jako vášeň. Paní Eva Trojánková našlapala loni téměř dva tisíce kilometrů

Daniela Řeřichová 10.1. 11:14
Děkuji za zajímavý rozhovor a setkání s inspirativní osobností. Smekám pomyslný klobouk před zdatností paní Evy. Chůze je úžasná, bohužel s některými zdravotními potížemi už je každý rok znát. Přeji mnoho dalších hezkých zážitků!

Učitelka se dnes klidně může vdát

Zuzana Pivcová 10.1. 09:49
To mě velmi zaujalo, nařízení pro učitelky, ale i pro rodiče. Vím jen, že se učitelky nevdávaly (viz třeba Boženka ve filmu Škola - základ života). Každopádně rodiče měli ze školy respekt, protože vzdělání bylo něco, co si považovali a co každý neměl. Nedovedu si skutečně představit, že bych měla dnes učit, třebaže bych byla mladší. Myslím, že jsou mezi školami velké rozdíly, ale celkově doba školství nenahrává. Díky, Julko.

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.