Františkovy Lázně jsou mé nejoblíbenější. Jezdívali jsme tam vždy na zahájení lázeňské sezóny a svěcení pramenů v květnu.

Maruško, byli jsme na tom, i když z města, v tomhle dost podobně. V Lomnici jsme měli doma jen staré protektorátní rádio, o němž rodiče vyprávěli, že se za války nesmělo poslouchat, Když mě sousedé naší babičky pozvali poprvé podívat na pohádku v nové televizi (taky ten malý obrázek vlevo nahoře), nevěděla jsem, jak to funguje, a nechápala jsem, že po pohádce nemusím domů jako v kině, protože budou dávat něco dalšího. O něco později jsme chodily se sestrou k pratetě na televizi, když bylo krasobruslení nebo písničky. Tak jsme to praktikovaly i později po přestěhování do Týna, kam jsme chodily k sousedům. První televizor koupila maminka na jaře 1969, to už mi bylo 20 let. Ten sloužil ještě dalších 20 let, když už většina lidí měla televizi barevnou. A tak bych mohla pokračovat, ale myslím, že jsem v tomto směru o nic nepřišla. Televize mým snem nikdy nebyla. Ráda ji myšlenkově vyměním za lidi a přírodu kolem sebe. Děkuji za moc hezké vyprávění.

Jestli se někdo s celoživotním kouřením dožil pětašedesáti, nebo dokonce osmdesáti, tak už toho asi moc nezachrání :-) Na druhou stranu, zemřít na nějakou plicní nedostatečnost není úplně hezký konec... Hodně kuřáků kombinuje kouření se sedavým životním stylem. To se projeví ve vyšším věku na kondici a snížení pohyblivosti. Ale i bez kouření nás navštěvují různé zdravotní komplikace. A znal jsem i pár kuřáků, kteří se dožili požehnaného věku (ale není to úplně typické.). Bez pochybností je jasné, že lepší je nekouřit. Zastávám názor: na stará kolena už kvůli kouření nepanikařit a nepěstovat v sobě výčitky a frustrace.... :-)

Prima pohádka. Líbila se mi. Vnoučata mají štěstí, že mají "pohádkového" dědečka :-).

Přimlouvám se za další dárek za tento článek. Romane, nevím, jestli Vás na těch výletech někde potkám, mohl byste tedy z nějakého dát fotky? Ale až budete mít ty krásně letní vlasy po šamponu.....

Pokaždé, když jedu do zoo, tak si říkám, že příště musím vidět Trojský zámek. Ale příště zase jedu do zoo :( Budu to muset co nejdřív napravit, ten zámek je moc krásný.

Poděkování patří všem organizacím, které - nejen v této pohnuté době - jsou nablízku lidem v tíživé životní situaci. I u nás v domě jsou letáky s nabídkou pomoci seniorům.

Jarmilko, moc děkuji, pro mě jsou takové informace vzácné.

Je to zajímavě krásné a rázem si připadám jako ve středověké poezii, která dodržovala určitou ustálenou formu. Pro mě by to bylo příliš náročné, protože by mě to myšlenkově svazovalo, ale to neberu jako přednost, naopak. Zajímalo by mě, jak jste se k takovému básnění dostal?

Fandím panu Císaři a celé generaci poctivých motocyklových závodníků. Šestidenní jsem s tatínkem a bratry sledovala, motorky měly v naší rodině nezastupitelné místo.

Jano, přiznám se, že na jedničku jsem to neměla. Trochu víc mi zatopil Gándí. Ale nakonec mi zbývala neumístěná ta metoda pasivní resistence, tak jsem to s ním spojila - a jak vidím, tak můj tip byl správný. Chybu jsem však udělala u 17. a 18. Neustále si pletu volty s watty, tak jsem ty dva pány přehodila. Všechno ostatní jsem vydedukovala dobře. Díky za dobrou zábavu.

Nemám takový smysl pro humor, ale škarohlíd přece jen asi nejsem. Tvé vyprávění se mi jako vždy líbí.

Zní to dost drsně, ale myslím, že nejste zdaleka jediná, kdo takto uvažuje, na té či té straně. V dnešním chaosu a výrazné absenci lidskosti na nejvyšších místech (všude ve světě) není divu, že se lidé uchylují čím dál víc ke "konspiračním teoriím". Děkuji.

Krásný příběh s psí slečnou. Také jsme měli podobnou. To byl jeden z nejkrásnějších zážitků mého života.

Zuzko, kdykoliv si přečtu tvou báseň, mám jen dva pocity - tolik bych toho chtěla k ní říct, ale myšlenek je moc a žádná ke tvým slovům nedosáhne, nebo mám v hlavě absolutní prázdno, ve kterém vnímám jen ozvěnu tvých slov.

Krásné různorodé fotky, moc mě potěšily.

Po ránu mě to potěšilo, díky.

Nezapomenutelný herec a navíc muž, kterému stáří slušelo. Byl příliš akční na to, aby odpočíval v pokoji. Jen co se porozhlédne a odpočine si od rušného života, přeji mu další úspěšnou cestu.

I já jsem už párkrát zapřemýšlela, zdali všechny ta starosti a dření okolo dětí byly k něčemu a zdali, kdybych je dala do dětského domova neměla výrazně usnadněný život.

Krásné, i když pro mě nedostižné. Proč se vlastně vžilo označení, že je někdo trouba?